"Novoatická komedie Morous v Plzni. Objev pro diváka", Pravda, Plzeň, 2. 2. 1979.Novoatická komedie Morous v PlzniObjev pro divákaJestliže opravdu zemřel hlavní představitel novoatické komedie, aténský dramatik Menancíros, asi v roce 292 př. n. l., oslavilo by Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedením hry Dýskolos 2270. výročí smrti tohoto nesmírně plodného autora. Za poměrně krátký život (utopil se v padesáti letech), napsal přes sto komedií, z nichž byla většina známa až donedávna pouze z římských přepracování Terentiových a Plautových a z nečetných zlomků. Teprve objevy v Egyptě rozmnožily vědomosti o původním díle. V r. 1962 byl nalezen "špalíček", obsahující celou Menandrovu hru Dýskolos, kterou nyní uvádí divadlo v Plzni, pod názvem Morous.Morous je pravým dítětem novoatické komedie, jež na rozdíl od "staré" komedie politické a mravokárné obrací svou pozornost k rodinným konfliktům a sociálním protikladům. Bohatý mladík Sóstratos se zamiluje do Myrrhiny, dcery obávaného nelidy a morouse Knémona a snaží se otce získat ze všech sil, dokonce prací.Inscenace režiséra Ivana Šaršeho vychází z překladu Jaroslava Pokorného, ještě spíše však ze znamenitého přepracování a přebásnění Jaroslava Semeše, které zvýrazňuje a odlišuje charaktery postav, dává větší prostor postavě Pana (činí z něho jakéhosi "organizátora" představení) a větším včleněním monologů a dialogů napomáhá dynamice hry. Režisér klade důraz na divadelnost, stylizovanost a syntetičnost, všech složek. Velmi mu v tom pomáhá členitá scéna Aloise Tománka, využívající vrstevnatě prostoru jeviště, a zejména vtipné, v barvách i materiálu zvládnuté kostýmy (k nimž patří i výborně vymyšlené paruky Ludmily Pavlouškové a líčení herců), které postihují i rozlišují sociální zařazení postav. Pracuje vtipně s proměnlivým chórem, za vydatné pomoci výtečné choreografie Karla Bednáře vytváří tak barvitě svižné a vtipné představení, lidové v nejlepším smyslu toho slova.Morouse, Krémona, kreslí Jiří Chmelař hezky "morousovatě" a štětinatě, prská a mlátí kolem sebe hlava nehlava, v druhé půli hry se mu však tu a tam vkradou do postavy bezděčně realistické prvky, zejména když "prožívá", své prohlédnutí. Tímtéž je poznamenána postava Sóstratova otce Kallipidése, kterého hraje Jan Jánský, jinak půvabně jako dobrosrdečného, vínem i v pohybech a řeči ovlivněného tlouštíka. Režijní záměr nejlépe a nejčistěji vyjádřili představitelé otroků, znamenitě rozlišených jak charakterově, tak i co do "společenského" zařazení, Jaroslav Someš jako Getás, jenž staví stále na odiv své výjimečné postavení otroka bohatého pána (hra s rukavicemi) a nadřazenost, ale pod tím neustále probíhá kontrastní řetězení šprýmů a rošťáren.Pyrhiás Ivana Gůbela, otrhaný lotřík, je ustrojen z mrštné pohyblivosti a duševní těžkopádnosti. Ustaraný kuchař Sikón Tomáše Šolce spojuje v sobě mazanost otroka a sebevědomí "mistra" svého řemesla; Dáos Františka Baťky je dobrosrdečný, starostlivý a bručavý starý otrok, zakládající si na svém postavení v rodině; z dvojice milenců se lépe podařilo jednoduchými tahy vykreslit prostotu a prostomyslnost Myrrhiny Vandě Švarcové, zatímco Martin Velda působí více svým znamenitě pro roli uzpůsobeným exteriérem než hereckým výkonem; jeho nezkušenost, zejména s tímto typem rolí, se projevuje v přebujelé gestice a někdy v detailním "vyhrávání" duševních a fyzických stavů (návrat z pole); do stylu se nepodařilo přesně zařadit Gorgiáse, kterého Josef Nechutný hraje střídmě jako čestného a nesobeckého dobráka; Dáša Nechlebová sice zajímavě vybudovala charakter osudem a Knémonem pronásledované hospodyně Simiké, měla by jí však ubrat na drastičnosti a furiózu, které někdy hraničí s křečí. Inéz Hofbauaerová dobře předvádí okázalou důstojnost Sóstratovy matky, potřebuje však zkáznit mluvní stránku role, aby jí bylo, rozumět. Poněkud, křečovitě působí drobná postava Sóstratova přítele Chaireáse v podání Františka Horáčka. Větší uvolněnost, hybnost a hravost by potřeboval Pan Milana Rybáka. Neústrojně působí na jevišti statický a nic neříkající orchestr.Na začátku této zajímavé, zábavné a snad i pro dnešní dobu poučné podívané byla dramaturgie plzeňského divadla, která opět prokázala, že umí hledat a nalézat ve světové klasické literatuře díla, která, byť stará přes dva tisíce let, jsou pro diváka objevem.