a1_Německá otázka byla jedním z důležitých problémů francouzské zahraniční politiky po celé období studené války. Existovaly rozdílné názory na to, zda by mělo být umožněno německé znovusjednocení, a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu. Zatímco politici prvních dekád studené války nemuseli tuto otázku bezprostředně řešit, jelikož železná opona přetrvávala, prezident François Mitterrand se na konci osmdesátých let ocitl v situaci, kdy čelil sérii rychlých, dynamických změn. Tento vývoj jej přinutil k změně politické linie a k hledání nových řešení. Georges-Henri Soutou ve své studii ukazuje, jak se Mitterrandovo postavení a přístup postupně měnily v důsledku odlišných vnějších okolností. Francouzský prezident vkládal velkou důvěru do Sovětského svazu a jeho vůdce, Michaila Gorbačova, a v Kremlu opět spatřoval protiváhu proti Spojeným státům i posílenému Německu (čímž zachovával dlouhodobě uplatňovaný koncept „dvojí bezpečnosti“ ve francouzské zahraniční politice). Když se tato strategie ukázala být chybnou a když se perspektiva znovusjednocení Německa na podzim 1989 stávala stále reálnější, musel Mitterrand formulovat nové přístupy k řešení situace. Jeho konečné rozhodnutí umožnit znovusjednocení Německa (nebo přesněji, nestavět se mu veřejně do cesty) přišlo ruku v ruce s rozhodnutím o posílení Evropského společenství tak, aby mohlo integrovat celé Německo do západního bloku. Toto řešení bylo přijatelné i pro kancléře Helmuta Kohla a znovusjednocení tak mohlo proběhnout mnohem rychleji, než Mitterrand původně očekával. Autor nabízí podrobnou analýzu motivace a cílů, které se promítaly do Mitterrandových činů a rozhodnutí., a2_Zároveň ukazuje, že když Mitterrand v řadě případů nedokázal držet krok s událostmi, často k tomu přispívaly nepřesné zprávy, které dostával od svých poradců a od francouzských diplomatů v zahraničí. I přes tento nedostatek informací byl však Mitterrand schopen uvědomit si, co se v Německu děje a jaké jsou možné důsledky těchto událostí, rychleji než například britská premiérka Margaret Thatcherová a další západní politici., and Georges-Henri Soutou.
Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny
a1_Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit. Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně. Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států., a2_To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě., Oliver Bange ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
a1_Úvod k tematickému bloku aktuálního čísla Soudobých dějin představuje jednotlivé texty a informuje o souvislostech jejich vzniku a prezentace. Pět vybraných esejů a studií v tomto tematickém bloku se zaměřuje na německou otázku, která v letech studené války představovala jedno z nejkonfliktnějších míst soupeření dvou supervelmocí a jejich spojenců. Jde o rozpracované verze příspěvků přednesených na mezinárodní historické konferenci Dropping, Maintaining and Breaking the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe twenty years later (Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté), kterou při příležitosti dvacátého výročí zhroucení komunistických režimů ve středovýchodní Evropě ve dnech 19. – až 21. listopadu 2009 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a za pomoci studentů z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozpracované verze většiny přednesených příspěvků budou v nadcházejícím roce publikovány v rámci „Harvard Cold War Studies Book Series“ americkým nakladatelstvím Rowman & Littlefield ve sborníku či kolektivní monografii nazvané Weaving and Tearing Asunder the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe from Beginning to End (Splétání a cupování železné opony: Studená válka a středovýchodní Evropa od počátku do konce)., a2_Soudobé dějiny už v roce 2011 publikovaly v českém překladu studie Davida Hollowaye, Csaby Békése, Alexe Pravdy, Thomase Blantona, Svetlany Savranské a Marka Kramera, doplněné o úvodní zprávu o konferenci a jejích výsledcích v kontextu probíhajícího výzkumu (tematický blok „Nekonečný příběh s náhlým koncem: Studená válka 1945–1989“. In: Soudobé dějiny, roč. 18, č. 1–2 (2011), s. 11–195. Další čtyři články, jejichž autory byli William Taubman, Silvio Pons, Bernd Schäfer a James G. Hershberg, otiskl časopis Dějiny a současnost (tematický blok „Konec studené války: Rozpad sovětského impéria“. In: Dějiny a současnost, roč. 33, č. 5 (2011), s. 26–43)., and Vít Smetana.