The critics of euthanasia and physician-assisted suicide question not only the usual arguments in favor of these controversial methods of assisted dying, based on the principles of autonomy and wellbeing. The critics also claim that these methods contradict either the professional integrity of physicians, or their personal integrity, or both. I examine and critique these claims. As far as the alleged contradiction between euthanasia and the professional medical ethics is concerned, it assumes an essentialist understanding of medicine as a discipline which has not changed for millennia. In fact, medicine has kept changing; if so, why could it not change even further to permit euthanasia? As for an alleged conflict between euthanasia and the personal integrity, or conscience, of physicians, it is first of all important to choose between an appeal to professional integrity and an appeal to personal integrity; one cannot maintain both. On the issue of personal integrity, I am inclined to the view that conscience must not be either absolutized, or ignored. As long as certain medical practices remain ethically controversial—and euthanasia will certainly belong in this category—physicians should have a right to an exception on the grounds of conscience, although no refusal must directly discriminate against any patients, or burden them in a disproportionate way. and Kritici eutanazie či asistovaného sebeusmrcení zpochybňují nejen obvyklé argumenty ve prospěch těchto kontroverzních forem asistované smrti, založené na principech autonomie či prospěchu. Kromě toho rovněž tvrdí, že tyto metody jsou v rozporu s profesionální integritou lékařů, nebo s osobní integritou lékařů, či s obojím. V článku tato tvrzení zkoumám a kritizuji. Pokud jde o údajný rozpor mezi eutanazií a etikou lékařské profese, jejím předpokladem je esencialistické pojetí medicíny jako oboru, který se po tisíciletí nezměnil. Ve skutečnosti se medicína mění. Je-li tomu tak, proč by se medicína nemohla vyvíjet i dále a připustit i eutanazii? Co se týče rozporu mezi praxí eutanazie a osobní integritou lékařů, kteří podobné metody asistované smrti odmítají z důvodu svědomí, je třeba si v první řadě vybrat mezi apelem k profesní integritě a apelem k osobní integritě; obojí zastávat nelze. V otázce osobní integrity se kloním k názoru, že svědomí nelze ani absolutizovat, ale ani ignorovat. Dokud jisté lékařské praktiky zůstanou eticky kontroverzní – a eutanazie k nim jistě bude dlouho patřit – měli by lékaři mít právo na výjimku z důvodu svědomí, ačkoli žádné odmítnutí jakéhokoli úkonu nesmí pacienty otevřeně diskriminovat nebo neúměrně zatěžovat.
The article presents, in an integrated form, the main lines of Hejdánek’s thinking regarding ideology. It is based on published and unpublished texts and on sound recordings from his “apartment” seminars. Hejdánek does not approach ideology as being a fixed, ready-made system of tenets or dogmas, instead seeking a deeper understanding of the ideological mode of thought. The rise of ideologies is, according to him, a modern phenomenon, and Hejdánek considers it to be a kind of reprise of the myth in the modern age. He shows what is the precondition for the possibility of ideology, how ideology conditions human consciousness and how we can free ourselves from its power. According to Hejdánek, the starting point for this does not lie in a struggle with ideology on its own turf. Ideology can be overcome only by something that stands in radical opposition against it – that is, by the development of people into spiritual beings by way of truth, conscience and faith. and Článek v ucelené podobě představuje hlavní myšlenkové linie Hejdánkova uvažování o ideologii. Opírá se o vydané i nevydané texty a o zvukové záznamy bytových seminářů. Hejdánek nezkoumá ideologii jako určitý hotový systém pouček či dogmat, ale sestupuje k hlubším předpokladům ideologického způsobu myšlení. Vzestup ideologií je podle něj teprve novověký fenomén a Hejdánek jej pokládá za jakousi novodobou reprízu mýtu. Odhaluje, co je podmínkou možnosti ideologie, čím si ideologie podmaňuje lidské vědomí a jak se můžeme vysvobozovat z její moci. Východisko podle Hejdánka nespočívá v souboji s ideologií jejími vlastními prostředky. Ideologie může být překonána jedině něčím, co se postaví do radikálního protikladu proti jakékoli ideologičnosti – tedy rozvojem člověka jako duchovní bytosti skrze pravdu, svědomí a víru.
Our article focuses on the late philosophy of Levinas, which can be characterized as an ethics of radical passivity, and on its limits (especially in the relationship between ethics/society). The aim is not, however, to overcome the dichotomy of passiv-ity/activity as other phenomenological authors attempt to do, but to deepen this differentiation to such an abysmal level that any sort of philosophy of action is eliminated from this late project of the ethics of passivity. Such a thorough separation of the ethics of responsibility from the entirety of the philosophy of action, one of the main aspects of Levinas’s late works, also has its limitations in Levinas’s thought itself. These limitations are associated with the entrance of the so-called “third party” into the sphere of the infinite responsibility for the Other. We attempt to interpret this contradiction of infinite ethics and finite Justice with the help of Foucault’s concepts of decisions, division, and exclusion.