Levé nároží pod římsou: muž v přílbě, za ním beraní kůže (Iásón), v levé ruce štít, dívá se na polonahou ženskou postavu, ta v pozdvižené levici drží cíp oděvu (Médeia). Druhá dvojice: žena v pravici má jablko, levou rukou se dotýká rohu hojnosti (Proserpina), který drží vousatý muž s pokrytou hlavou (Plútón). Plastická výzdoba cviklů okna druhého patra: žena s dítětem, u nohou má hada (kouzelnice Médeia); muž s drakem, kterého přemohl, vedle něho přilba (Iásón)., Medvey 1939, s. 59; Déry 1991, s. 40; Gábor 2002, s. 15-17., and Výzdoba v levé části průčelí je inspirovaná mýtem o Médeie, přičemž Proserpina a Plútos patrně narážejí na tragický konec manželství Iásóna a Médeie. Postava Medeie s dítětem ve cviklu okna je zrcadlově převráceným schematem tehdy slavného Feuerbachova obrazu (Anselm Feuerbach, Medeia, dat. 1870, Neue Pinakothek, München). Sochařská výzdoba průčelí je, podle maďarské literatury, alegorickým vyjádřením "zlatého a heroického věku" (Déry 1991), nebo alegorickým zobrazením "měšťanských ctnosti" (bourgeois virtues). Plastiky údajně personifikují zleva nahoře: "oddanost a lásku" (Loyalty and Love), "pohostinnost a blahobyt" (Hospitality and Prosperity), "solidarity a síly" (Felowship and Strength), "míru a práce" (Peace and Labour) (Gábor 2002, s. 15-17). Vzhledem k tomu, že jsou zde zobrazeny konkrétní postavy z řeckých mýtů, můžeme předpokládat, že ideový záměr byl mnohem ambicióznější. Stavebník (jehož zadání patrně plnil sochař) zřejmě v podobě alegorií cituje méně obvyklé antické mýty, aby demonstroval svoje klasické vzdělání. Antičtí hrdinové mohou být připomínkou Zlatého a Heroického věku a Občanské svornosti a Blahobytu pramenícího ze vzdělání a hospodářského pokroku.
Článek je analýzou základních středověkých textů o víle Meluzíně a jejich vlivu na ikonografický materiál. Jako klíčové se jeví francouzské genealogické skladby Jana z Arrasu (1392–1393) a básníka Coudretta (1401), zběžněji je pojednáno také o německé adaptaci Thüringa von Ringoltingen (1456). Všechny pojednávají o tragickém osudu víly Meluzíny, která se stávala každou sobotu od pasu dolů hadem. Po porušení manželova slibu se proměnila v hada. Iluminátoři nejstarších rukopisů z 15. století a do jisté míry i ilustrátoři prvotisků zobrazovali Meluzínu v zásadě v souladu s popisem textů: jako krásnou dívku, hybridní bytost s hadím ocasem i jako letícího hada, resp. okřídleného draka. Z 15. století jsou zachovány i další popisy bytosti nazývané Meluzína, často v důležitém, mnohdy s Lucemburky spojeném politickém kontextu. Směšování meluzín se sirénami a vodními pannami je tedy z hlediska středověkých pramenů anachronické. Adekvátnější se naopak jeví hledat vztah mezi klenotem s drakem a pověstí o víle Meluzíně, jež má i důležité genealogické, heraldické a politické aspekty. and An analysis of fundamental medieval texts dealing with the nymph Melusina, and their influence on iconographic material. The French genealogical compositions by Jean d’Arras (1392–1393) and the poet Coudrette (1401) are key, while the German adaptation by Thüring von Ringoltingen (1456) is also considered. All concern the tragic fate of the nymph Melusina, who every Saturday became a snake from the waist down. When her husband broke his vow, she was transformed into a serpent. The illuminators of the earliest 15th century manuscripts, and to a certain extent the illustrators of the first printed works, generally depicted Melusina in accordance with the text: as a beautiful maiden, a hybrid beast with a snake’s tail, or as a flying serpent or winged dragon. Further 15th century descriptions survive of other beasts called Melusinas, often in important political contexts. The association of Melusina with sirens and mermaids is thus from the point of view of medieval sources anachronistic. It is more appropriate to seek a relationship between the Luxembourg dragon crest and the myth of Melusina, this having important genealogical, heraldic and political aspects.