Fyzikalismus jako metafyzická nebo ontologická koncepce si udržuje dominantní postavení od druhé poloviny minulého století až do současnosti. Tvrzení, že vše je fyzikálně konstituováno, je zároveň velmi těsně propojeno s mikrofyzikálním redukcionismem, který předpokládá existenci fundamentálních zákonů, na které je vše redukovatelné. V této souvislosti vzniká otázka statusu a možné autonomie zákonů speciálních věd. Stať se zaměřuje na základní fi losofi cké diskuse mezi silným, slabým a nereduktivním fyzikalismem, které se k autonomii zákonů speciálních věd staví odlišnými způsoby, z nichž však žádný nelze považovat za dostatečně přesvědčivý a úspěšný. Stať se snaží prokázat existenci univerzálního mechanismu emergence, jenž vede jak ke vzniku nových a komplexních entit, tak ke vzniku zákonitostí jejich chování, čímž je zdůvodněn autonomní status speciálních věd a speciálněvědních zákonů. and Physicalism as a metaphysical or ontological concept has maintained a dominant position since the second half of the last century to the present day. Th e claim that everything is physically constituted oft en accompanies microphysical reductionism, which assumes the existence of fundamental laws to which everything is reducible. In this context, a question regarding the status and possible autonomy of the laws of special sciences arises. Th e article focuses on the basic philosophical discussions between the strong, weak, and non-reductive physicalism that treat the laws of special sciences in diff erent ways, but none of which can be considered suffi ciently convincing and successful. Th e article seeks to prove the existence of a universal mechanism that leads to the emergence of new and complex entities and regulations of their behaviour, thus justifying the autonomous status of special sciences and laws.
Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.