Vydávání historických písemných pramenů má v českých zemích bohatou tradici, jejíž počátky však nespočívaly v analytickém zpracovávání konkrétního písemného materiálu, jako je tomu dnes, ale především v jeho shromažďování a zpřístupňování veřejnosti formou prostého přepisu. Rovněž vlastní výběr pramenů určených ke zpřístupnění, ať již se jednalo o písemnosti úřední povahy či narativní, nebyl nikterak systematický, ale byl veden především konkrétním osobním zájmem jednotlivých autorů, resp. editorů. Výrazný posun v ediční činnosti, kritičtější přístup k vydávaným pramenům, nastal až na konci první poloviny 18. století v souvislosti s velkoryse plánovanými edičními podniky zaměřenými především na vydávání diplomatických pramenů církevní provenience. Kvalitativně novou etapu v oblasti edičního zpřístupňování písemných pramenů, především co se týká metodiky zpracovávání a zpřístupňování diplomatických pramenů, přineslo však až 19. století, kdy vydávání pramenů, jak diplomatických, tak i narativních, nabylo zcela nových rozměrů. Zároveň byla zahájena celá řada rozsáhlých edičních podniků, které dodnes tvoří základ edic pramenů ke starším českým dějinám a vesměs dosud nebyly nahrazeny edicemi novými. Pestrou skupinou pramenů, jejichž studium nabývá zvláště v posledních letech na stále větší intenzitě a významu a těší se rostoucímu zájmu a oblibě jak u odborné veřejnosti, tak i čtenářů, jsou písemnosti osobní povahy (tzv. ego-dokumenty), v jejichž rámci pak představuje samostatnou skupinu korespondence. Zásadní otázka týkající se vydávání korespondence spočívá ve stanovení cíle, účelu a obecně v řešení základních metodologických aspektů (vztah k dalším disciplinám, stanovení hranice mezi listy soukromého a úředního charakteru, otázka dochování listů apod.). Ač je se jedná o skupinu pramenů zahrnující časové období od pozdního středověku do živé současnosti, skupinu z hlediska typologického neobyčejně pestrou, lze některá fakta závěrem zobecnit. Především je to skutečnost, že společným jmenovatelem u všech edic vydaných v uplynulých desetiletích jsou erudovaní badatelé, spolehlivě se orientující v dané problematice, kteří, pokud jde o edice zpracovávané v posledních dvaceti letech, vycházejí ze Zásad vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnost“ redigovaných Ivanem Šťovíčkem, což se týká především formální struktury jednotlivých edic. Jednotlivé edice tak mají ve výsledku obdobnou strukturu sestávající: 1. z úvodní historické studie a monografického úvodu vztahujícího se k obsahové části edičně zpřístupňovaného pramene; 2. z formální charakteristiky, resp. popisu vydávaného pramene či souboru zpřístupňovaných dokumentů, ; 3. ze zevrubné ediční poznámky včetně uvedení jazykových zásad, jimiž se řídí ediční zpracování konkrétního textu; 4. z vlastní kritické edice doprovázené podrobným vědecko-informačním aparátem, kdy jednotlivé listy jsou řazeny chronologicky, opatřeny záhlavním regestem; 5. z bibliografické přílohy; 6. z cizojazyčného resumé; 7. z rejstříků - zpravidla osobního, místního a věcného; 8. z obrazových příloh. Nejožehavější problém se týká vlastního přepisu, tzn. volby transkripce či transliterace. U edic citovaných v textu jednoznačně převažuje transkripce, která je, zvláště u písemností raně novověkých citlivě přizpůsobena danému textu tak, aby byla maximálně zachována jeho autentičnost, pokud jde o dobový jazyk a zároveň byl text (zvláště v případě edic populárně vědeckých) srozumitelný širokému okruhu poučených čtenářů., The tradition of publishing historical written sources in the Czech lands is rich and its beginnings, contrary to our times, did not depart from analytical processing of concrete written material but from collecting it and making it available to the public via plain transcription. The manifold group of sources, the exploration of which has become increasingly intense and significant during the most recent years and which also enjoy growing interest and popularity from both the professional public and layman readers, is the material of a personal character (the so-called ego-documents) and, notably, their special sub-category of correspondence. The essential issue here is to determine the aim and purpose of publishing correspondence and, in general, to solve basic methodological aspects (the relation of the correspondence to other disciplines, the line between letters of personal and official nature, the issue of the letters preservation, and so on). The formal structure of the particular editions, and they thus have a similar structure composed of: 1. introductory historical treatise and monographic prologue; 2. formal characteristics of the published source or the body of published documents; 3. detailed editorial note explaining; 4. the due critical edition accompanied; 5. bibliography appendix; 6. foreign-language abstract; 7. indices - usually those of persons, places and subjects; 8. picture supplements. The most delicate problem in this view concerns the very transcript, i.e. the selection of corresponding transcription or transliteration. (Translated by Lucie Vidmar.), and Překlad resumé: Lucie Vidmar