Východiskem tohoto článku je prozkoumání současných etických principů v oblasti zdravotnictví, na kterých je položen koncept informovaného souhlasu, zejména koncept autonomie vůle člověka a položení si otázky, zda tato východiska jsou morálně relevantní či nikoliv. Tato úvaha nemá přinést definitivní odpověď na položené otázky, nicméně má relativizovat současné výhradní zaměření na standardní princip respektu k autonomii (tak jak je zejména kodifikován v právních normativních systémech, a to nejen v české právní úpravě, ale i v mezinárodních dokumentech). Do určité míry je totiž chápání informovaného souhlasu jako úkonu svobodné bytosti na základě komplexně a neutrálně podávaných informací od nezaujaté, nestranné osoby lékaře pouhopouhým nenaplnitelným ideálem a ve své podstatě i novodobým mýtem.
Znovu se proto navrací otázka, zda přirozenoprávně chápaný princip autonomie vůle je adekvátním a jediným správným řešením, pokud se například dostane do rozporu s utilitaristickým principem užitku, a zda paternalistický přístup, tak jak byl nastolen v minulých stoletích, více neodrážel realitu běžného dne a zda navíc nebyl ospravedlnitelnější.
Cílem této stati je pokusit se načrtnout i jiné možné alternativní pohledy a analyzovat postavení pacienta a lékaře a jejich vzájemného stavu. Zejména se zaměřuje na klíčovou analýzu těla nemocného v jeho dvouprvkové roli subjektu a objektu, vnímajícího a vnímaného. Zohledněn je fakt, že pacient se nachází v situaci, která je mezní a do jisté míry existenciální, ve které jsou možnosti jeho Já jako subjektu omezovány vnější skutečností – nemocí a bolestí, přičemž právě bolest je chápána jako souhrn zcela izolovaných, emocionálních zkušeností, které nemohou být předány jinému, nemohou tedy být intersubjektivní. V bolesti je člověk vždy osamocen.
Z tohoto hlediska přichází pacient k lékaři jako strana, která je ve slabším postavení a hledající pomoc, oproštění od svého strádání. Proto ovšem může být snazším způsobem zmanipulována, podrobena a uchopena vůlí druhého. Proto lékař musí dbát, aby k této situaci nedocházelo, a aby pacienta pouze nezkoumal, tj. nečinil z něj pouhopouhý předmět zkoumání, objekt, ale aby účinně reflektoval taktéž na pacientovo subjektivní Já.
Je nepopiratelným, empiricky prokazatelným faktem, že se medicína stává čím dál tím více odcizenou vědou, kdy pacient a lékař ztrácejí důvěrný vztah mezi sebou. I proto je v postmoderní době materializování a „zpředmětňování“ pacienta nebezpečně se opakujícím jevem, který je třeba eliminovat.
Na základě toho pak považuje autor článku informovaný souhlas spíše než za výraz svobody a autonomie vůle, která může být čistě iluzorní, za postmoderní rituál vzájemnosti, za uznání individuality existence pacienta a jeho bytí jako subjektu, nikoliv pouhopouhé neindividualizované materie. and The starting point of this article is exploration of current ethical principles in the area of health services, upon which the conception of informed consent is based, especially the conception of autonomy of human will, as well as asking a question, whether these origins are morally relevant, or not. This reflection is not supposed to bring a definite answer to the asked questions, however it ought to make relative the current exclusive focus on a standard principle of respect to autonomy (especially as codified by legal normative systems, not only in the Czech legislation, but also in international documents). As to a certain extent the understating of informed consent as an act of a free being on the basis of comprehensive and neutral information given by an unbiased, objective person - physician, remains a pure and simple unfulfilled ideal and in its nature becomes a modern myth.
Therefore, once more we face the question whether the principle of autonomy of will understood from the natural law perspective is adequate and the only correct solution, if it gets in conflict with the utilitarian principle of utility, and whether the paternalistic approach, as introduced in past centuries, did not reflect more the every day reality and moreover, if it was not more justifiable.
This essay attempts to outline also other possible alternative points of view and analyze standing of a patient and a physician, as well as their mutual status. Specifically, it concentrates on a key analysis of the patient’s body in its binary role of both subject and object, the one who perceives and is perceived. It also considers the fact that a patient finds himself/herself in an extreme and to a certain extent existential situation, in which the possibilities of his/her Self as a subject are limited by an external fact - illness and pain, while it is the pain, which is understood as a sum of entirely isolated emotional experiences, which cannot be passed to another person, therefore cannot be intersubjective. Man is always alone in pain.
From this point of view, a patient always comes to a physician as a party, who is in an inferior position and seeks help, deliverance from their suffering. Therefore, it is of course easier to be manipulated, subjected and grasped by the will of another. Therefore, a physician must make sure that such a situation does not occur and that he does not only explore a patient, i.e. make him/her a pure and simple object of exploration, but also effectively reflects the patient’s subjective Self.
It is an undeniable, empirically provable fact, that medicine becomes more and more abstract science, when a patient and physician lose their intimate relationship between them. This is why the materializing and "objectivizing" of a patient in the postmodern era is a dangerously recurring phenomenon , which needs to be eliminated.
Based upon this, an author of this article subsequently considers informed consent to be more like than an expression of freedom and autonomy of will, which can be purely illusory, a post-modernist ritual of mutuality, recognition of individuality of the patient’s existence and his/her being as a subject and not merely a non individualized matter.
In the conception of modern bioethics, the concept of autonomy plays a dominant role. Contemporary bioethical discourse in many cases glorifies an approach founded on this principle, and it seems that its role in moral conduct in applied bioethics is considered to be the key to salvation. This article attempts, to a certain extent, to relativise the dominant principle of autonomy, especially in medical ethics, even if it does not deny its indispensability. It points, however, to particular practical aspects which respect for the principle of autonomy, especially in the doctor-patient relation, can influence in a negative way, or can quite negate. As the basic antithesis to theories which found their priority on the axiom of respect to autonomy, the author then presents paternalistic and neo-paternalistic concepts in bioethics which find support, above all, in the principle of beneficence. The argument in this article necessarily demands an outline of the basic properties of paternalism and autonomy. For this reason the article especially focuses on models of the relationships between doctor and patient, that is on medical ethics in the narrow sense., Adam Doležal., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Článek se snaží analyzovat problematické apekty moderního vztahu lékaře a pacienta. Autor konstatuje, že hippokratovský přístup k pacientovi byl v průběhu času modifikován a v současné době hledáme nové vymezení podstaných náležitostí tohoto vztahu. Zakladní otázkou je blaho nebo svoboda pacienta - Salus nebo voluntas aegroti? Čeští lékaři v řadě případů ještě potlačují vystrkující růžky autonomie pacienta a spíše se snaží dbát o jeho blaho (zdraví) než mu umožnit svobodné rozhodnutí, jak naložit se svým zdravím.
Autor se snaží dovodit, že základním právním instrumentem k prosazení zájmů pacienta je institut tzv. poučení a souhlasu s poskytovanou zdravotní službou. Ačkoliv v současné době hovoříme o informovaném souhlasu jako o právním instrumentu, povinnost informovat pacienta o relevantních aspektech poskytované zdravotní služby je založena na filozoficko – etických základech a do právní roviny se promítá pouze zprostředkovaně. I přes zakotvení instituu informovaného souhlasu do právního řádu autor dochází k tomu, že tento instrument je nabouráván celou řadou skutečností a že tvrzení o svobodném rozhodnutí pacienta je pouhý mýtus.
V článku jsou pak analyzovány faktory, které svobodu rozhodování pacienta výrazně modifikují a v zásadě směřují k jejímu potlačení a nové formě paternalismu, tzv. neopaternalismu.
Autor je pak přesvědčen, že v některých situacích je pak tzv. pozitivní neopaternalismus akceptovatelný a dokonce vede k větší důvěře ve vztahu mezi pacientem a lékařem, a tedy i k celkovému zlepšení vztahu mezi pacientem a lékařem. and The article attempts to analyze problematic aspects of a modern relationship between a physician and a patient. The author claims that the Hippocratic approach to a patient has been modified in the course of time and currently we are in search of a new definition of essential particulars of this relationship. A basic issue is the patient’s welfare, or freedom – Salus, or voluntas aegroti? In many cases Czech physicians still tend to suppress growing tendency of the patient’s autonomy and rather take care of his welfare (health) than allow him to make a free choice on how to dispose of his health.
The author is trying to infer that the basic legal instrument for asserting the patient’s interests is the institute of the so called “advice and consent to the administered medical treatment. Although currently we talk about the informed consent as about a legal instrument, the obligation to inform a patient about relevant aspects of the provided medical service is based upon philosophical and ethical grounds and it is reflected in the legal level only indirectly. Despite the fact that the institute of informed consent has its basis in the legal order, the author arrives at a conclusion that this instrument is being impaired by the whole range of facts and that an allegation about free decision of a patient is only a myth.
The article then analyzes the factors, which significantly modify the patient’s freedom to make decisions and in principle have a tendency to its suppression and a new form of paternalism, the so-called neo-paternalism.
The author is then convinced that in certain situations the so called positive neo-paternalism is acceptable and it even leads to bigger trust in the relationship between a patient and physician and therefore it contributes to the overall improvement of the relationship between a patient and physician.
Článek je odpovědí prof. Munzarové, jež kritizovala mou obhajobu sebevraždy za asistence lékaře. Článek upozorňuje na nedostatky v replice prof. Munzarové, jež plynou z autorčina podceňování normativní teorie. Mezi tyto nedostatky patří: přehlížení argumentů oponenta; zpochybňování morálního kreditu nositelů konkurenční teorie (utilitarismu) namísto její kritické analýzy; nevyjasněná vlastní teoretická východiska (lavírování mezi paternalismem a autonomií, vydávání „principu dvojího účinku“ za stanovisko zdravého rozumu); nepřesvědčivá verze „argumentu kluzkého svahu“ (ignorování diametrálních rozdílů mezi současnými požadavky některých pacientů na asistovanou smrt a nacistickým programem nedobrovolné eutanazie)., The article is an answer to prof. Munzarová who criticised my defence of physician‑assisted suicide. The article points to shortcomings in the reply of prof. Munzarová which flow from the author’s underestimation of normative theory. Among these shortcomings are the ignoring of the arguments of her opponent; her calling into question the moral credit of the proponents of the competing theory (utilitarianism) rather than a critical analysis; unclear theoretical principles (a switching between paternalism and autonomy, the presentation of the “principle of double-effect” as the standpoint of common sense); an unconvincing version of the “argument of the slippery slope” (ignoring the diametrical differences between the contemporary demand of some patients for assisted death and the Nazi programme of involuntary euthanasia)., and Tomáš Hříbek.