The critics of euthanasia and physician-assisted suicide question not only the usual arguments in favor of these controversial methods of assisted dying, based on the principles of autonomy and wellbeing. The critics also claim that these methods contradict either the professional integrity of physicians, or their personal integrity, or both. I examine and critique these claims. As far as the alleged contradiction between euthanasia and the professional medical ethics is concerned, it assumes an essentialist understanding of medicine as a discipline which has not changed for millennia. In fact, medicine has kept changing; if so, why could it not change even further to permit euthanasia? As for an alleged conflict between euthanasia and the personal integrity, or conscience, of physicians, it is first of all important to choose between an appeal to professional integrity and an appeal to personal integrity; one cannot maintain both. On the issue of personal integrity, I am inclined to the view that conscience must not be either absolutized, or ignored. As long as certain medical practices remain ethically controversial—and euthanasia will certainly belong in this category—physicians should have a right to an exception on the grounds of conscience, although no refusal must directly discriminate against any patients, or burden them in a disproportionate way. and Kritici eutanazie či asistovaného sebeusmrcení zpochybňují nejen obvyklé argumenty ve prospěch těchto kontroverzních forem asistované smrti, založené na principech autonomie či prospěchu. Kromě toho rovněž tvrdí, že tyto metody jsou v rozporu s profesionální integritou lékařů, nebo s osobní integritou lékařů, či s obojím. V článku tato tvrzení zkoumám a kritizuji. Pokud jde o údajný rozpor mezi eutanazií a etikou lékařské profese, jejím předpokladem je esencialistické pojetí medicíny jako oboru, který se po tisíciletí nezměnil. Ve skutečnosti se medicína mění. Je-li tomu tak, proč by se medicína nemohla vyvíjet i dále a připustit i eutanazii? Co se týče rozporu mezi praxí eutanazie a osobní integritou lékařů, kteří podobné metody asistované smrti odmítají z důvodu svědomí, je třeba si v první řadě vybrat mezi apelem k profesní integritě a apelem k osobní integritě; obojí zastávat nelze. V otázce osobní integrity se kloním k názoru, že svědomí nelze ani absolutizovat, ale ani ignorovat. Dokud jisté lékařské praktiky zůstanou eticky kontroverzní – a eutanazie k nim jistě bude dlouho patřit – měli by lékaři mít právo na výjimku z důvodu svědomí, ačkoli žádné odmítnutí jakéhokoli úkonu nesmí pacienty otevřeně diskriminovat nebo neúměrně zatěžovat.
The article is focused on the issue of interference with personal integrity of a natural person and the role of judicial consent as legal justification authorising in certain circumstances to carry out an intervention interfering with integrity. It analyses the concept of integrity and the associated ambiguities and discrepancies; it discusses whether termination of continuing influence over body or mind of a person may be considered interference with integrity. Subsequently, prerequisites for judicial decision in this respect are examined, together with relevant criteria to be followed by courts. and Článek se zabývá problematikou zásahů do integrity člověka a soudním přivolením coby právním důvodem opravňujícím v určitých situacích zákrok narušující integritu vykonat. Analyzuje pojetí integrity a nejasnosti či rozpory, které může přinášet, a zvažuje, zda lze za zásah do ní považovat i ukončení probíhajícího působení na tělo či mysl dotčené osoby. Posléze se zabývá předpoklady pro související soudní rozhodování a kritérii, jimiž se má řídit.