Požadavek transparentnosti vlastnických struktur až po konečné skutečné vlastníky u společností získávajících veřejné prostředky je horkým tématem od roku 2011, kdy tento požadavek vznesla tehdejší Národní ekonomická rada vlády (NERV) jako zásadní opatření pro boj s korupcí ve veřejných zakázkách.1 Hlavním cílem tohoto článku je analyzovat námitku, že požadavek transparentnosti vlastnických struktur právnických osob přijímajících veřejné prostředky není v souladu s právem EU v oblasti zadávání veřejných zakázek. Druhotným cílem je upozornit na nové souvislosti, které do debaty ohledně tématu transparentnosti vlastnických struktur vnesly jak dohoda mezi Evropskou unií a ČR o podmínkách čerpání finančních prostředků EU na programovací období 2014–2020, tak nedávno schválená čtvrtá směrnice proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. and The requirement of transparency of corporate ownership structures reaching up to the ultimate beneficial owners of companies receiving public funds has been a hot topic since 2011 when it was raised by the National Economic Council of the Government (NERV) as a key measure in the fight against corruption in public procurement. The primary purpose of this article is to analyse the objection that the requirement of transparency of ownership structures of companies receiving public funds is not in accordance with the law of the European Union. The secondary goal is to point to new developments brought into the debate about the transparency of corporate ownership structures both by the Partnership Agreement between the European Union and the recently approved fourth Anti-Money Laundering Directive. The first requires the disclosure of ownership structures of ultimate beneficiaries of those funds which are legal persons, the latter obliges all legal persons registered in any EU Member State to publish the identity of their ultimate beneficial owners in a public register.
Ačkoliv Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře proklamuje nutnost eurokonformního výkladu právních termínů použitých v tzv. zadávací směrnici upravující oblast veřejných zakázek, dostávají se v praxi orgány členských států i právní teorie do úzkých, zejména při výkladu definice veřejného zadavatele, obsažené v čl. 1 odst. 9 směrnice. Již samotný překlad několika součástí definice způsobuje zásadní problémy kvůli užití zřejmě dosud neznámých právních pojmů, se kterými právní řády členských států neoperovaly. Uvedené obtíže se markantně projevují na příkladu posuzování církevních právnických osob jako veřejných zadavatelů. V České republice se dosud k dané problematice vyjadřoval zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve dvou rozhodnutích, která přinesla různý výsledek. Obdobně i německé orgány rozhodují o charakteru církevních právnických osob různorodě a vzácný nesoulad lze nalézt i na půdě německé právní teorie. K řešení otázky, které tzv. jiné právnické osoby považovat za veřejné zadavatele, nepřispívá ani příloha III, resp. XI zadávací směrnice, neboť jednotlivé členské státy nejsou schopny se sjednotit, které subjekty mezi veřejné zadavatele zahrnout. CR – cze
rok: 2013 and Although, in its rulings, the Court of Justice of the European Union has proclaimed the necessity for European-wide consistency of interpretation of legal terminology used in the Procurement Directive governing the area of public procurement, in practice and also in legal theory, member states’ authorities tend to find themselves in difficulties with the interpretation of the definition of the term contracting authority contained in Article 1, paragraph 9 of the Directive. Even the simple translation of several components of the definition cause fundamental problems due to the use of hitherto unknown legal terms with which the legal systems of the member states have not yet encountered. The aforementioned difficulties manifest themselves particularly plainly for instance in the case of religious legal entities being deemed to be contracting authorities. One particular authority in the Czech Republic, which has so far made reference to this matter, in two rulings which brought differing results, is the Office for Protection of Competition. Similarly, the German authorities also come to varying decisions about the nature of religious legal entities and a rare case of discord can be found in German legal theory.Nor is resolution of the matter of which “bodies governed by public law” can be assumed to be contracting authorities helped by Annex III, or rather XI of the Procurement Directive, since the individual member states are unable to conform to the question of which
entities to include among contracting authorities.