Studie navazuje na předchozí studii věnovanou teoriím a modelům posttraumatického rozvoje osobnosti. Tato studie podává přehled nejčastějších kvantitativních i kvalitativních metod pro diagnostikování posttraumatického rozvoje a diskutuje metodologické problémy, s nimiž se měření pozitivních změn potýká. Upozorňuje, že posttraumatický rozvoj má z věcného i výzkumného hlediska širší kontext: netýká se jen jedince, ale také skupiny a lidského společenství; netýká se jen aktuálních zážitků aktérů, ale celé jejich životní cesty; netýká se jen jedné generace, ale lze o něm uvažovat i z pohledu vývoje lidského druhu. S oporou o práce Christophera (2004) studie poukazuje na širší bio-psycho-sociálně-vývojový kontext vyrovnávání se člověka s traumaty, která život přináší. Zvláštní pozornost věnuje studie cíleným intervencím. Připomíná, že terapeut má k dispozici v zásadě dva přístupy: jeden je obecný pro všechny posttraumatické intervence, zatímco druhý je specifický právě pro posttraumatický rozvoj. Na příkladech z literatury ukazuje, jak mohou příslušníci pomáhajících profesí napomoci jedincům vyrovnávajícím se s traumatem, aby se nejen vrátili na úroveň před traumatem, ale dostali se i nad ni, aby našli nový smysl života.