Součástí tektonických změn, kterými dnes prochází akademické prostředí napříč obory, je specifický - a na první pohled triviální - rys. Vědci publikují čím dál více odborných článků a knih. Globální akademické publikace rostou meziročně o osm až devět procent, což znamená, že se jejich objem zdvojnásobí asi každých devět let. Tento trend je znatelný i v České republice. V roce 2013 byla druhým největším celostátním nakladatelstvím, co se počtu vydaných titulů týče, Univerzita Palackého v Olomouci (vydala v daném roce skoro 500 titulů), Univerzita Karlova byla pátým největším (asi 360) a Masarykova univerzita sedmým (310 knih). V současném systému hodnocení a financování vědy není příliš ojedinělým jevem, když humanitně a společenskovědně orientovaní akademici produkují pět až šest článků a jednu až dvě knihy ročně - aby si udrželi zaměstnání, dosáhli na rozumný plat, splnili (grantový) plán. Kdo jsou však čtenáři těchto textů? Zatímco autorů a autorek jsou dnes pod tlakem systému hodnocení a financování výzkumu přehršle, čtenářů, recenzentů a diskutujících je málo a akademická půda se tak stává souborem monologů, případně specializovaných, málo propojených diskusí. and Tereza Stöckelová, Filip Vostal.