Mosazný sedmiramenný svícen sestavený z románské nohy a horní části z roku 1641. Noha je zdobena rostlinným ornamentem, do jehož úponek jsou vkomponováni draci, lvi, muži a mladíci v antickém oděvu., Bažant 2003#, 90-92., and Antikizující svícen byl považován za českou válečnou kořist z Milána, kam se měl dostat ze Šalamounova jeruzalémského chrámu již v antice. Pro majitele svícnu neměl prioritu teologický smysl jeho výzdoby, ale okázalý historismus, jeho vazba na slavnou a všemi uctívanou křesťanskou minulost - na Jeruzalém a Řím. Do svatovítského pokladu se svícen dostal ne jako výtvarná novota či dílo vynikající estetické hodnoty, protože tyto aspekty byly pro tehdejšího člověka podružné, ale s největší pravděpodobností jako starozákonní relikvie. Ve středověku byly politické ambice vizuálně demonstrovány všem srozumitelnými důkazy. K tomu sloužilo výtvarné umění, svou povahou retrospektivní, historizující, obrácené především do minulosti. Ve vizuálních demonstracích legitimity moci, jež byly objednávány u architektů, sochařů či malířů, dominovaly odkazy na tradici, ať už skutečnou či smyšlenou, neboť ta byla vždy hlavním garantem legitimity. Absence tradice či jiných zdrojů legitimity byla vyrovnávána okázalým poukazováním na antické dědictví v soudobé výtvarné produkci.