Úvahy nad Antigonou

Title:

Úvahy nad Antigonou

Creator:

Vydrová, Monika

Identifier:

olympos_cz:AP4359500000155675

Type:

subordinate record

Description:

Monika VYDROVÁ, Úvahy nad Antigonou: Tvorba, Praha 1987, č.16? Není sporu o tom, že antické drama je na našich jevištích popelkou a vždy - i v historii - znamenalo pro inscenátory nesnadnou cestu za divadelní tváří. Byli jsme svědky různých podob antiky v současném divadle - od radikální přestavby z hlediska formálního tvaru, přes snahu po pietní oddanost klasickému kánonu až k rozličným kompozicím, slučujícím v sobě od každého trochu. Je přirozené, že každý z inscenátorů, který chce realizovat tento dramatický druh, v něm hledá souzvuk se současností, to, co přetrvává a je potenciálně schopné nalézt u diváka odezvu. I letmý pohled prozradí, že toho není právě málo, podmínkou k opodstatněnosti takového titulu v dramaturgickém plánu a jeho uvedení na scéně však jako konečný výsledek musí nezbytně fungovat nalezení onoho souzvuku. V případě Sofoklovy Antigony v Divadle E. F. Buriana, režírované Janem Bartošem, však došlo k neuvěřitelně nerovnému zápasu, jehož výsledkem je stylová i výrazová nejednotnost, vágní kompozice výstupů a obrazů bez zveřejnění hluboké filozofické a lidské podstaty Sofoklovy tragédie. Proč taková situace nastala, má zřejmě několik příčin. Jednou z nich, velmi podstatnou, je absentující podíl dostatečné herecké individualizace a typizace, bez nichž nelze tento žánr inscenovat. Nejsou zastupitelné žádným jiným výrazovým prostředkem, nelze je nahradit vnějším šidítkem zaujatosti. Právě takový text - z hlediska vnitřní stavby i vnější verbalizace obsahu - nemilosrdně odhalí jindy nezřetelné interpretační slabiny. Není např. myslitelné, aby vladař působil jako nedůstojná karikatura, je-li jeho úkolem být nositelem jedné z vůdčích myšlenek dramatu, která spočívá v poloze metaforické i konkrétní na dokonalém rozkrytí obrazu zvrácenosti mocenské zvůle jednotlivce. L. Křiváček nejednou prokázal, že je spolehlivým tvůrcem, který dokáže postavit figuru -ovšem ve zcela odlišném typu rolí. Gestika, barva hlasu, práce s rytmem, to vše se přímo vzpírá nejen postavě samé, ale především hercově naturelu. Míru odpovědnosti za nepřesvědčivý výkon lze tedy stejnou měrou hledat jak u interpreta, tak režiséra. U Antigony (V. Gajerová) lze výsledek charakterizovat obdobně. Křeč, kothurnová exprese a stejně jako v případě jejího kolegy i zřejmá nemožnost zvládnout dikci (včetně neuvěřitelně otevřených vokálů) nemohou přesvědčit o druhé motivické a myšlenkové lince dramatu, tj. o věčné síle lásky a víře ve spravedlnost. V. Gajerová je mladá herečka, u níž lze přirozeně předpokládat umělecký růst. Jedním z možných úkolů je i antická, výsostně dramatická postava Antigony, není však prozíravé zatěžovat tvůrčí potenciál takovým úkolem, k jehož zvládnutí umělkyně ještě nemohla dozrát. Náročná práce nad Sofoklovou Antigonou zastihla tedy soubor divadla v okamžiku, kdy v jeho řadách - jednoduše řečeno - nenašla takovou rezonanci a takovou připravenost, které jsou jediným přijatelným předpokladem pro její přesvědčivé ztvárnění.

Rights:

autorská práva www.olympos.cz

Harvested from:

Dramata

Metadata only:

true