Antigone /

Title:

Antigone /

Creator:

Sofoklés

Identifier:

olympos_cz:PF4359500000154181

Description:

Na první pohled se zdá, že Dostal Antigonu inscenuje v době, kdy už je na nacistickém cenzurním seznamu většina moderních a většina kvalitních her. Antická dramatika je proto podobně jako německý klasicismus pro Karla Dostala útočištěm, kde může rozvíjet své umění na kvalitním textovém základě.K Antigoně se vrací po šestnácti letech, ovšem s jiným tvůrčím týmem a v jiném společenském ovzduší. To se asi také stane důvodem, proč se tentokrát vzdává otevřeně provokativního experimentu. Také on vnímá, že divadlo teď zaujalo odpovědnou úlohu: sjednocuje českou společnost a "mezi řádky" poskytuje komentář k aktuální společenské situaci, přičemž se ani skrze jinotaje nevzdává jasných etických stanovisek.Antigona je sama o sobě výrazně politický text, který otevírá otázku hranic lidské odpovědnosti, lidské moci a vymezení pojmu práva. Je proto takřka samozřejmé, že nacistická cenzura text poznamenala několika nevelkými, ale celkem jasnými zásahy - nemluví se o podstatě Polyneikova provinění a všechny odkazy ke škodlivosti samovlády jsou vyškrtnuty. Jinak se Dostalova úprava shoduje s textem použitým v inscenaci z roku 1925.Dostalova inscenace Antigony pochopitelně nerezignuje na svou političnost. Akcentuje téma osobního hrdinství tváří v tvář smrti a tam, kde je cenzurním zásahem potlačeno, zdůrazňuje je způsobem inscenování. Mottem inscenace se zjevně stává verš z prvního stasima: "Jen smrti uniknout neumí," který se podle poznámky v nápovědní knize k inscenaci třikrát opakuje. Tyto verše jsou pro Antigonu ústřední, drobná dramaturgická úprava v jejím dialogu s Kreontem totiž napovídá, že tato Antigona si od počátku uvědomuje svou smrtelnost, ale její smrt získá hodnotu, zemře-li při plnění úkolu, který považuje za posvátný.Této koncepci, která přímo odpovídá na úzkosti doby, odpovídá i herecké ztvárnění. Karel Dostal volí Olgu Scheinpflugovou jako představitelku, která je sice stejně zralou hereckou osobností jako jeho první Antigona Leopolda Dostalová, ale která k antické hrdince použije zcela jinou výrazovou škálu nežli herečka předchozí generace - nehledě na to, že se Dostalová podřizovala jiné koncepci a jinému výkladu díla.Dostalova koncepce nyní postavy odosobňuje a činí z nich jakési nadlidsky hmotné komplexy volních a duchovních sil. Kritik AMP (A. M. Píša) k popisu použil pojmy jako "zduchovnělá mohutnost, přísný patos, protrpěná velikost."O. Scheinpflugová na temném pozadí monumentálních architektur a pod bouřkovými mračny vypadá zprvu jako maličký bělostný človíček. Brzy je ale jasné, že její velikost spočívá v něčem jiném. Ve své postavě zdůraznila herečka především tenzi mezi vášní a tvrdostí: je nadlidsky oddaná svému úkolu, kterou vykládá jako oběť bohům. Je (na rozdíl od předešlé interpretky Dostalové v r. 1925) uměřená v gestu, své napětí dlouho zvládá přesvědčena o správnosti svého počínání. V okamžiku, kdy ví, že už jí nezbývá, než jít na smrt, se rozechvívá: v tu chvíli z ní vytryskne zoufalá touha žít: pláče a naříká, teprve tehdy se poněkud uvolní i pohybově. Svou postavu tedy modeluje především prací s dívčími rejstříky svého hlasu. Kreón, vladař oděný do nachu a zlata, stojí po všech stránkách v opozici k Antigonině křehkosti i zdrženlivosti. Bedřich Karen jej buduje jako monumentální figuru pevných prudkých gest, s odstínem jisté samolibosti v tónu hlasu i mimice, které dosvědčují i jeho krutost a zpupné pohrdání ostatními.Dvě vedlejší postavy komplikující Kreontův vztah k Antigoně projdou v inscenaci výraznou vnitřní proměnou z mladých poslušných lidí v dospělé sebevědomé jedince: Haimón (Ladislav Boháč) je zpočátku tichý křehký mladík, který se ale, jakmile pochopí, o co Kreontovi jde, vzchopí k mužnému odporu. Isména (Božena Půlpánová) je protiváhou k Antigonině velebné vážnosti. Je to bytost pozemská a vroucí, která se rozhodne Antigonu následovat pravděpodobně ze sesterské oddanosti. Toto dění je zasazeno do výrazně antikizující výpravy winckelmannovského ražení, které odpovídá i prostému a přímému výkladu hry, jenž naplňuje ideál "stille Grösse." Bílá architektura je zde nahrazena černými konstrukcemi: scéně dominuje torzo kanelovaného sloupu, po pravé straně pak nalézáme schodiště vedoucí k bráně paláce, která je lemována dvěma sloupy z lesklého materiálu připomínajícího černý leštěný mramor, takže se na nich odrážejí siluety všech postav. Mohutná scénická architektura vytváří stísněný dojem. Je zároveň protiváhou vznosné lidské akci, která prostor zabydluje. Dostal stylizoval veškeré ostatní složky divadelního výrazu do bohoslužebné velebnosti. Pohyb a gesta herců byla zpomalená, herecká mluva vrcholně vytříbená, projev chóru ve zlatých maskách, takže působil jako monolit - hradba z lidských postav přecházel do zpěvavých intonací jakéhosi gregoriánského chorálu. Tento dojem podrtrhovala i jeho souhra s Poncovou hudbou. Recenzenti shrnují tento dojem slovy: "To nebylo divadlo, ale bohoslužba." AS

Rights:

autorská práva www.olympos.cz

Harvested from:

Dramata

Metadata only:

true

Date:

1941