Orestes

Title:

Orestes

Creator:

Eurípidés

Identifier:

olympos_cz:PF4359500000157719

Description:

Režisér Štěpán Pácl použil pro inscenaci přebásnění Euripidova textu od Jaroslava Vostrého, které autor vytvořil pro svou vlastní inscenaci tragédie v Činoherním klubu v r. 1991. Je to verze vzhledem k předloze pietní a k aktuální podobě češtiny mírně archaická (i proto, že text od současné inscenace dělí téměř 30 let), pohybující se v mezích toho, co divák od (překladu) antického dramatu očekává – tedy formalizovaný a formulaický, vysoký styl, který se nebrání patosu ani výchylkám oproti běžné mluvené řeči (např. v podobě pro češtinu neobvyklého pořádku slov ve větě či knižních a jinak archaizujících výrazů). Herci směřovali do realizace textů obrovské úsilí, a to jak při samotných představeních, tak zjevně i v průběhu zkušebního procesu: na projevu celého obsazení bez výjimky byly patrné výsledky hlasového tréninku vedoucího k osvojení si technických prostředků potřebných k „umluvení“ tak rozsáhlých textových ploch, jaké inscenace antická tragédie – pokud není výrazně adaptována – nutně obnáší. Celkové zvládnutí rolí sice u jednotlivých herců co do úrovně variovalo, ale technická připravenost všech herců pro tento typ deklamativního divadla byla skutečně nepřehlédnutelná. Méně srozumitelně působila dramaturgie inscenace, která vědomým rozhodnutím či následkem nedostatku analytické přípravy ignorovala metanarativní a obecně subverzivní rovinu Euripidova dramatu. Inscenace žádnými dramaturgickými ani režijními prostředky nereflektovala základní rys předlohy, kterým je permanentní komentování, často dokonce ironizování „vznešeně“ a „pateticky“ působící tragédie aischylovského a sofokleovského střihu. Naopak všechny tyto Euripidovy „komentáře“ byly inscenovány realisticky, jako by jejich patos a absurdita byly myšleny vážně. Inscenace pak logicky často „drhla“, když publikum zachytilo subverzi v dramatickém textu a smálo se na místech, kde to ovšem z hlediska režijně-dramaturgického řešení (které s rovinou směšnosti cíleně nepracovalo) nebylo na místě, a inscenace se tak s diváckou, spíše však „čtenářskou“ recepcí textu poněkud míjela. Zároveň do absurdních poloh vyhnaná expresivita a patos, které v originále nefungují v realistickém, ale právě ve zcizujícím, „epickém“ módu, nutila herce jít až na hranici jejich fyzických možností, výsledný dojem neustávajících excitovaných emočních výlevů však postupem času působil spíše monotónně (už proto, že obsah tragédie není bez režijně-dramaturgické interpretace příliš srozumitelný, takže děj a jím nesené emoce neměly v závěru kam gradovat – scéna deus ex machina potřebnou katarzi nepřináší). Vizuální, stejně jako světelné a hudební řešení bylo strohé; scéně dominovala mírně se do diváků svažující šikma, kterou na horizontu v pravé polovině zakončovaly masivní posuvné kovové dveře vedoucí do paláce. Kostýmy byly částečně antikizující (přes tělo přehozený pruh látky, splývavá říza), částečně aktuální (oblek), vše – stejně jako scéna – v tmavých či neutrálních barvách (černá, šedá, béžová). Jediným výrazným vizuálním prvkem (a také snad jedinou jevištní metaforou) bylo Orestovo tělo zbrocené jasně červenou krví – to první, co divák po rozsvícení světel na začátku představení uviděl. EP

Rights:

autorská práva www.olympos.cz

Harvested from:

Dramata

Metadata only:

true

Date:

2019