Stigma minulosti, pouto sounáležitosti

Title:

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti
První desetiletí českého polistopadového komunismu
stigma of the past, family ties
The first ten years of Czech Communism after the changes of 1989

Creator:

Kopeček, Michal

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:2d198f3f-6c82-1484-0242-8d241c39aca8
uuid:2d198f3f-6c82-1484-0242-8d241c39aca8

Type:

article and TEXT

Description:

Předmětem této studie je vztah Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) k vlastní minulosti z hlediska vnitřního vývoje strany a hledání politické a kulturní identity v rámci českého politického systému. Interpretace minulosti a role Komunistické strany Československa (KSČ) v českých a československých dějinách byly klíčovými prvky ideologického vývoje strany v prvním desetiletí české demokracie po listopadu 1989 a hrály ústřední roli v úsilí komunistů odpovědět na její systémový i rétorický antikomunismus. Autor ukazuje, jaký diferenciační účinek měly diskuse o minulosti v prvních polistopadových letech, kdy na jedné straně přispívaly k vnitřnímu štěpení strany, na druhé straně však také vytvářely podmínky pro její pozdější konsolidaci a získání nového sebevědomí. Počáteční reformistická strategie, inklinující k ideovým souřadnicím sociální demokracie a usilující o získání maximálního počtu voličů a v konečném důsledku podílu na vládě, jak ji zastával filmový režisér a předseda KSČM v letech 1990 až 1993, byla postupně nahrazena strategií „levicového ústupu“ (Vladimír Handl) či „voličské reprezentace“ (Seán Hanley), založené na upevnění politicko-kulturní identity a důrazu na komunikaci mezi členstvem a vedením strany. Jak autor ukazuje, „vyrovnávání s minulostí“ postupně nabralo u komunistů význam značně odlišný od většinové české společnosti. Pragmatismus následujícího vedení Miroslava Grebeníčka do jisté míry pacifikoval, avšak nevyřešil základní dilema KSČM, spočívající v rozporu mezi „logikou volebního boje“ a „logikou voličské reprezentace“. První rys po pádu reformistů v roce 1993 představovali zejména neokomunističtí teoretici (jako je filozof Miloslav Ransdorf), kteří usilovali o formulování celospolečenské socialistické alternativy, jež by byla přijatelná pro širší levicovou veřejnost. To je také vedlo ke snaze o kritičtější čtení vlastní minulosti v porovnání s většinovým členstvem. Druhý rys, tedy „logika voličské reprezentace“, zaměřená na uchovávání a posilování silné identity členů a příznivců strany, byl spjat s přetrvávající konzervativní většinou řadového členstva, reprezentovaného lokálními aktivisty, stranickým tiskem i některými členy politického vedení. Ti všichni dávali přednost programu politického a sociálního populismu a dějiny chápali spíše jako „politiku dějin“ – tedy jako oporu vlastní identity a nástroj odporu proti nepřátelskému vnějšímu prostředí. Pro oba proudy uvnitř KSČM však zůstal antikomunismus – ať už systémový či spontánní – až do konce devadesátých let jedním z hlavních, ne-li nejdůležitějším sjednocujícím, motivem, což značně limitovalo možnosti otevírat citlivé otázky vlastní minulosti i případné kritické diskuse., This article is concerned with the attitude that the Communist Party of Bohemia and Moravia (Komunistická strana Čech a Moravy – KSČM) has had towards its own past. It examines the subject from the perspective of the internal development of the Party and its search for a political and cultural identity in the Czech political system. The interpretation of the past and the role of the Czechoslovak Communist Party (Komunistická strana Československa – KSČ) in Czech and Czechoslovak history were key elements in the ideological development of the Party in the first ten years of Czech democracy after the Changes beginning in mid-November 1989. And they played a central role in the Communists’ efforts to respond to the new democracy’s systemic and rhetorical anti-Communism. In this article the author seeks to demonstrate what effect debates about the past had in causing divisions in the Party in the first years after the Changes. On the one hand they contributed to cleavages within the Party, but on the other they also created conditions for its later consolidation and new self-confidence. The initial reformist strategy inclined roughly to the ideas of the Social Democratic Party and sought to win the maximum number of votes and ultimately a share in government. It was supported by the film-maker and chairman of the Party, Jiří Svoboda (born 1945) from 1990 to 1993, but was gradually superseded by the strategy of what one Czech expert on international relations, Vladimír Handl, has called the ‘left-wing retreat’, and what one British political scientist, Seán Hanley, calls ‘voter representation’, based on the strengthening of political-cultural identity and the emphasizing of communication between the rank-and-file and the leadership of the Party. As the author demonstrates, the idea of ‘coming to terms with the past’ gradually acquired a meaning amongst the Communists that was markedly different from the meaning it had for most Czechs. The pragmatism of the subsequent leader, Miroslav Grebeníček (born 1947), to a certain attenuated, but did not solve, the fundamental dilemma faced by the Party, which consisted in the conflict between the ‘logic of the electoral struggle’ and the ‘logic of voter representation’. The first trend after the downfall of the reformists in 1993 included, in particular, neo-Communist theorists (like the political thinker Miloslav Ransdorf, b. 1953), who sought to formulate Socialist alternatives acceptable to most left-leaning Czechs. That also led them to attempt a more critical analysis of their own past than the majority of their, and rank-and-file members would have done. The second trend, the logic of voter representation, oriented to preserving and strengthening the strong identity of Party members and supporters, was linked with the continuing conservative majority of the rank-and-file represented by local activists, the Party press, and some members of the Party leadership. All of them preferred the programme of political and social populism. They tended to understand history as the ‘politics of history’ – in other words, as a means to support their own identity and to resist the hostile environment outside the Party. For both trends in the Party, however, the challenge presented by anti-Communism – whether systemic or spontaneous – remained, to the end of the 1990s, an important, if not the most important, unifying motive. But it considerably limited their possibilities to raise sensitive questions about their own past and to hold a potentially critical debate.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/
policy:public

Source:

Soudobé dějiny | 2009 Volume:16 | Number:2-3

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false