Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934-1939)

Title:

Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934-1939)
Writers´ institutions and the crisis of democracy, 1934-39

Creator:

Pavlíček, Tomáš

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:38506ffe-db93-c9d7-c4bd-5c099bf78972
uuid:38506ffe-db93-c9d7-c4bd-5c099bf78972

Type:

article and TEXT

Description:

Autor sleduje specifické kulturní iniciativy, které ve třicátých letech minulého století v Československu vznikly z potřeby reagovat na aktuální politické dění a jako aktivní činitel se je snažily ovlivňovat. Průvodním rysem jejich vystoupení byl sdílený pocit aktuální krize demokracie, narozdíl od některých jiných kulturně-politických institucí (Levá fronta) se snažily svým hlasem reprezentovat pokud možno celou literární či kulturní scénu a výrazným způsobem zasáhly do dynamiky utváření tehdejšího literárního života. Autor přibližuje kontext občanské aktivizace literátů od konce dvacátých let, zachycuje genezi těchto iniciativ, zabývá se jejich personálním složením a ideovým profilem, analyzuje texty jejich veřejných prohlášení, nastiňuje tiskové ohlasy a polemiky a snaží se postihnout jejich vzájemný vztah. První a nejznámější z nich, Obec československých spisovatelů, se zrodila na konci listopadu 1934 jako bezprostřední reakce na události takzvané insigniády. Odpor studentů pražské Německé univerzity proti nucenému předání staroslavných insignií Karlovy univerzity do vlastnictví české univerzity tehdy vyvolal rozsáhlé nacionalistické demonstrace a nepokoje české pravice, jejichž terčem se staly i instituce české levicové kultury. Na společném protifašistickém manifestu se shodli autoři z okruhu liberálnědemokratického středu kolem Karla Čapka, umírněné levice včetně spisovatelů vyloučených z KSČ a osobností typu literárního kritika Františka Xavera Šaldy a také intelektuálové komunističtí, zatímco katoličtí spisovatelé se na akci podílet odmítli. Podpisy připojilo celkem 261 jednotlivců a 58 různých korporací, vzhledem ke skupinovým animozitám se ovšem nepodařilo sjednotit celou spisovatelskou obec a vystoupení vedlo spíše k její další vnitřní polarizaci. Další zprávy o existenci Obce československých spisovatelů zaznamenává autor z let 1937 a 1938, kdy navazovala mezinárodní kontakty v souvislosti s protifašistickými kongresy kulturních činitelů, na veřejnost však znovu vystoupila až za dramatických týdnů mnichovské krize na podzim 1938. Tehdy se jí podařilo soustředit ve svých řadách reprezentanty všech skupin spisovatelů, aby v několika prohlášeních (samostatně či společně s jinými institucemi) oslovila zahraniční veřejnost s burcujícími výzvami k mezinárodní solidaritě s ohroženým Československem. Po přijetí Mnichovské dohody, v atmosféře stupňujících se kampaní proti představitelům první republiky a levici, se spisovatelská obec začala opět výrazně štěpit, což se promítlo do složení a aktivit Obce československých spisovatelů. Z různých důvodů, z ní odešli autoři katoličtí, konzervativně orientovaní a skupina ruralistů, vstoupila do ní však část autorů starší generace. Chystané sloučení se Syndikátem českých spisovatelů se již neuskutečnilo a s německou okupací Obec československých spisovatelů zanikla. V podstatně změněných poměrech druhé republiky se ovšem formovaly alternativní instituce umožňující kulturně-politické působení spisovatelů, jejichž efemérní existenci autor rovněž mapuje. V prvé řadě to byla Národní kulturní rada, spjatá s ideologií vládnoucí Strany národní jednoty, která ve svých programových tezích požadovala restriktivní zásahy v kulturním životě a jeho výraznější podřízení státním orgánům, a to v tradicionalistickém nacionálním duchu. Rychle však zmizela ze scény, aby ji v posledních týdnech druhé republiky nahradila Kulturní rada Strany národní jednoty jako převážně politicky delegovaný orgán, který měl být pověřen řízením kulturní oblasti., Tomáš Pavlíček In this article the author discusses certain activist groups in the arts, which were established in Czechoslovakia in an effort to influence current affairs in the 1930s. Their shared feature was the recognition that democracy was in crisis. Unlike other politically oriented arts institutions, for example, the Levá fronta (Left Front), these institutions endeavoured to speak out as representatives of all writers and other artists, and also dynamically to shape literary life. The author describes the genesis of writers’ public engagement beginning in the late 1920s and the context. He discusses the key people and their ideologies, analyzes their public statements, outlines the responses to them and debates they raised in the press, and seeks to identify their relationship to each other. The first and best known of the groups, the Community of Czechoslovak Writers (Obec československých spisovatelů), was established, in late November 1934, in immediate reaction to the events known as the ‘insignia affair’ (insigniáda). The resistance of students at the German University of Prague to the forced transfer of the ancient insignia of Charles University to the Czech University soon led to large nationalist demonstrations and unrest amongst the Czech right wing. Left-wing arts institutions also became their target. The authors from the liberal democratic centre, around Karel Čapek (1890–1938), together with moderate left-wingers, including writers expelled from the Czechoslovak Communist Party and eminent figures such as the literary critic F. X. Šalda (1867–1937), as well as Communist intellectuals, agreed on a common anti-Fascist manifesto. Roman Catholic writers refused to participate. A total of 261 individuals and 58 different groups or institutions signed the manifesto, but animosity amongst certain groups prevented unity in the Community of Writers, and the manifesto tended to lead to further internal polarization. The next reports that the author has of the Community of Czechoslovak Writers come from 1937 and 1938, when it established international contacts at anti-Fascist congresses of people in the arts. But the Community did not come out with a public statement till the Munich crisis in autumn 1938. The Community at this point managed to unite members of all groups within it, in order, alone or together with other organizations, to address people outside the country, with rousing appeals for international solidarity with the threatened Republic of Czechoslovakia. After the signing of the Munich Agreement, in the atmosphere of the, and growing campaigns against First Republic politicians and the Left, the community of writers again began to atomize and this was reflected in the membership and activities of the Community. For various reasons the Roman Catholic, conservative, and ruralist writers quit the Community. On the other hand, some writers of the older generation became members. The planned merging with the Syndicate of Czech Writers (Syndikát českých spisovatelů) was called off and, with the German occupation that began on 15 March 1939, the Community became defunct. In the substantially changed circumstances of the Second Republic (1 October 1938 to 14 March 1939), however, alternative institutions were established, enabling writers to speak out on political affairs. The ephemeral existence of these institutions is also discussed by the author. The most important was the National Arts Council (Národní kulturní rada). It was linked to the ideology of the governing National Unity Party (Strana národní jednoty), whose programme called for restrictions on the arts and their subordination to government bodies in a traditionalist, nationalist spirit. The National Arts Council soon vanished from the scene, however, only to be replaced, in the last week of the Second Republic, by the Arts Council (Kulturní rada) of the National Unity Party, a predominantly political body intended to control the arts.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/
policy:public

Source:

Soudobé dějiny | 2010 Volume:17 | Number:4

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false