Příliš mnoho nácků?

Title:

Příliš mnoho nácků?
Soudobé dějiny ve velké Británii
Too many nazis?
Contemporary history in Great Britain

Creator:

Mares, Detlev

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:ad040e21-4e98-5b3a-03ed-1e4376bb0579
uuid:ad040e21-4e98-5b3a-03ed-1e4376bb0579

Type:

article and TEXT

Description:

Stať s původním názvem „Too many nazis? Zeitgeschichte in Großbritannien“ je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 128–148. Podle autrora počátky soudobých dějin ve Velké Británii spadají do doby těsně po druhé světové válce, kdy si společnost i historici kladli otázky po příčinách války a kriticky se vyrovnávali s předválečnou politikou appeasementu (zkoumání nacismu je dodnes v Británii velmi frekventované). Institucionálně se však začal obor rozvíjet až v polovině šedesátých let, kdy byl založen Ústav pro soudobé dějiny (Institut of Contemporary History) a spolu s ním časopis Journal of Contemporary History. Historici soudobých dějin měli ovšem zpočátku problémy s akceptací nového oboru u svých „klasicky“ zaměřených kolegů; kromě obligátní námitky nedostatečného časového odstupu od zkoumaného předmětu se potýkali s poněkud paradoxním problémem, že narozdíl od jiných evropských zemí Británie ve 20. století neprošla žádnými radikálními historickými zlomy. V současnosti jsou už soudobé dějiny i v Británii dobře etablovaným oborem, kromě řady dalších výzkumných pracovišť funguje od poloviny osmdesátých let důležitý Ústav (nyní Centrum) pro soudobé britské dějiny (Institute/Center of Contemporary British History) s časopisem Contemporary British History. Za ústřední téma britských soudobých dějin autor považuje opakovaně se vynořující tázání po příčinách úpadku (decline) světového postavení Británie ve druhé polovině 20. století, symbolizovaného pádem britského impéria a podtrženého vleklou hospodářskou krizí v sedmdesátých letech. Odpovědi byly hledány v mezinárodní politice (poválečná globální konstelace, dekolonizace), vnitřní politice (poválečný politický konsenzus, budování státu blahobytu, rostoucí moc odborů), ekonomice (neúměrně nákladná státní správa, zanedbaná modernizace), kultuře i morálce (potlačení podnikatelského ducha, vytracení viktoriánských ctností). Nový impulz a zároveň oboustranně podnětnou vazbu na politiku získaly tyto historické úvahy a rozbory v éře premiérky Margaret Thatcherové, která si vytkla za cíl obnovit britskou prestiž a výkonnost mobilizací tradičních ctností. Široká škála diskusí o úpadku zahrnovala i vyloženě revizionistické přístupy (John Charmley), zároveň znamenala posun oboru soudobých dějin k interdisciplinaritě a internacionalizaci. V poslední části statě autor uvažuje o časovém vymezení soudobých dějin v Británii. Nejdále do minulosti jdou, autoři, kteří jejich počátek spojují s rozšířením volebního práva v roce 1832. Častěji ho historici situují k letům první světové války, ale především druhé světové války nebo jejího konce. Objevují se však i názory, že soudobé dějiny pro Británii začaly se suezskou krizí. Každopádně dnes převažuje mínění, že zahrnují 20. století, přičemž jejich těžiště se posouvá do doby poválečné. Takové vymezení dnes odpovídá i pragmatickému pojetí soudobých dějin jako periody ohraničené pamětí žijících současníků., This is a translation of the article “Too Many Nazis? Zeitgeschichte in Großbritannien” originally published in Alexander Nützenadel and Wolfgang Schieder (eds) Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, 2004). According to the author contemporary history in Great Britain begins in the period just after the Second World War, when the public in general and historians began to ask questions about the causes of the war and sought critically to come to terms with the pre-war policy of appeasement. (Nazism itself has continued to be a frequent topic of research in Great Britain.) In terms of institutions, however, the field did not begin to develop till the mid-1960s, when the Institute of Contemporary History and, with it, the Journal of Contemporary History were founded. Historians of contemporary history initially had problems, of course, getting the new field accepted amongst their “traditionally” oriented colleagues; apart from the usual objection concerning the allegedly insufficient amount of time having passed since the event being researched took place, they have struggled with the somewhat paradoxical problem that, unlike countries on the Continent, twentieth-century Great Britain did not experience any radical historical break in continuity. Today the field of contemporary history is well established in Great Britain. Apart from a number of other research institutions, the important Institute of Contemporary British History (now the Centre for Contemporary British History) and its journal Contemporary British History have been on the scene since the mid-1980s. The central theme of British contemporary history is, according to the author, the recurring search for the causes of the decline in the international standing of Great Britain in the second half of the twentieth century, which is symbolized by the end of the Empire and underscored by the long recession in the 1970s. Answers were sought in international relations (the post-war international constellation and decolonization), politics at home (the post-war political consensus, the building of the welfare state, the growing strength of the labour unions), economics (a disproportionately costly civil service and failure to modernize), culture and mores (the suppression of the entrepreneurial spirit, the dwindling away of Victorian virtues). A new impulse, one that was also mutually bound with politics, was given to this historiography in the years that Margaret Thatcher was Prime Minister. She had made it her aim to restore British, and prestige and productivity by mobilizing traditional virtues. The wide range of discussions about the decline included some downright revisionist approaches (for example, John Charmley’s), but also led to a shift in the field of contemporary history towards an interdisciplinary, international approach. In the last part of the article, the author considers the periodization of contemporary history in Great Britain. Some historians consider the field to include even the Reform Acts of 1832, which expanded male suffrage. More often, however, historians point to the First World War as marking the beginning of contemporary history, but mostly say that it is the Second World War or its end. Some historians, however, argue that contemporary history for Great Britain does not begin till the Suez Crisis (late 1956). In any case, the predominant view today is that contemporary history includes the twentieth century while its centre of gravity is shifting to the period after the Second World War. This sort of periodization now corresponds also to the pragmatic conception of contemporary history as periods limited by the memories of living contemporaries of the events and people under discussion.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/
policy:public

Source:

Soudobé dějiny | 2007 Volume:14 | Number:1

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false