Anémie je nejčastějším příznakem myelodysplastického syndromu (MDS). Kromě substituční léčby je možné ovlivnit anémii MDS také erytropoézu stimulujícími proteiny (EPS) v monoterapii nebo v kombinaci s růstovým faktorem pro granulocytární řadu (G-CSF): monoterapie epoetinem alfa, resp. beta ve standardních dávkách (30 000–40 000 U/týden), ve vysokých dávkách (60 000–80 000 U/týden), monoterapie darbopoetinem (150–300 ug/týden), nebo v kombinaci s G-CSF (300–600 ug/týden). Při hodnocení erytroidních odpovědí podle kritérií Mezinárodní pracovní skupiny (IWGc) nebyl pozorován podstatný rozdíl v počtu odpovědí na monoterapii epoetinem alfa a darbopoetinem (57,6 % vs. 59,4 %), statisticky významný rozdíl je u obou skupin proti pacientům s podpůrnou péčí. Kombinace s G-CSF zvyšuje procento odpovědí zejména u pacientů s RARS (až na 70 %) a ovlivňuje délku přežití ve srovnání s pacienty bez léčby. Nejlepší odpověď na léčbu EPS (s nebo bez G-CSF) mají MDS pacienti s nízkým rizikem (IPSS nízké, střední 1, s nízkou hladinou endogenního EPO (< 500 IU/l) a malou nebo žádnou potřebou transfuzí (? 2 TU erytrocytů/měsíc))., Anaemia is the most common manifestation of myelodysplastic syndrome (MDS). In addition to replacement therapy, MDS-related anaemia can also be managed with erythropoiesis-stimulating proteins (ESPs) in monotherapy or in combination with granulocyte colony-stimulating factor (G-CSF): monotherapy with epoetin alpha or beta at standard doses (30,000–40,000 U per week), high doses (60,000–80,000 U per week), monotherapy with darbopoetin (150–300 mcg per week) or in combination with G-CSF (300–600 mcg per week). When erythroid response rates were evaluated using the International Working Group criteria (IWGc), no substantial difference was observed in the response rates to monotherapy with epoetin alpha and darbopoetin (57.6 % vs. 59.4 %); there was a statistically significant difference in both groups compared to patients with supportive care. The combination with G-CSF particularly increases the response rates in patients with RARS (up to 70 %) and affects the survival compared to untreated patients. The best response to ESP treatment (with or without G-CSF) was found in MDS patients with a low risk (low or medium IPSS score), a low level of endogenous EPO (< 500 IU/L) and little or no need for transfusions (? 2 TU erythrocytes/month)., Magda Šišková, and Lit.: 26
Myelodysplastický syndrom (MDS) je jedno z nejčastějších hematologických onemocnění ve věku nad 60 let. Přes intenzivní výzkum je však terapie této heterogenní krevní choroby velmi komplikovaná. V posledních letech se objevily 2 nové terapeutické přístupy, a to imunomodulační léčba a demetylační terapie. Zvláště imunomodulační léčba, reprezentovaná preparátem lenalidomid, znamená velký pokrok v léčně anemických nemocných specificky s 5q- aberací. Odpověď, především dosažení transfuzní nezávislosti, se pohybuje v původních studiích kolem 60–80 %. U nás byla tato terapie zahájena v roce 2008. Prezentujeme analýzu 34 nemocných, 31 žen, 3 mužů s mediánem věku 69 (46–80 let), z toho 27 nemocných (79,4 %) mělo diagnózu 5q- syndromu, 5 nemocných diagnózu refrakterní anémie s multilineární dysplazií, 1 nemocný refrakterní anémii s excesem blastů (RAEB 1) a 1 pacient neklasifikovatelný myelodysplastický syndrom/myeloproliferativní syndrom. Data nemocných jsou ukládána do lenalidomidové lišty Českého MDS registru. Jde o nemocné chronicky transfundované s diagnózou MDS s nižším rizikem a 5q- aberací. V našem souboru jsme zaznamenali odpověď na terapii reprezentovanou dosažením kompletní transfuzní nezávislosti u 91 % nemocných. Kompletní cytogenetická odpověď byla dosažena u 15 % nemocných a parciální odpověď u 67 %. U 15 % nemocných byla zjištěna mutace tumor supresorického genu TP53 (3 z 18 vyšetřených nemocných, 2 z nich progredovali do MDS s vyšším rizikem a následně do AML). Lenalidomid byl u většiny nemocných velmi dobře tolerován. Na tomto, byť zatím malém souboru prezentujeme vysokou efektivitu tohoto preparátu a základní principy a problematiku terapie lenalidomidem., Myelodysplastic syndrome (MDS) is a common hematological disease in patients over sixty. Despite intensive research, the therapy of this heterogeneous blood disease is complicated. In recent years, two new therapeutic approaches have been proposed: immunomodulation and demethylation therapy. Immunomodulation therapy with lenalidomide represents a meaningful advance in the treatment of anemic patients, specifically those with 5q- aberrations. As much as 60–70 % of patients respond and achieve transfusion independence. We present the initial lenalidomide experience of the Czech MDS group. We analyze Czech MDS register data of 34 (31 female; 3 male; median age 69 years) chronically transfused low risk MDS patients with 5q- aberration treated by lenalidomide. Twenty-seven (79.4 %) patients were diagnosed with 5q- syndrome, 5 patients with refractory anemia with multilineage dysplasia, 1 patient with refractory anemia with excess of blasts 1, and 1 patient with myelodysplastic/myeloproliferative unclassified. Response, as represented by achieving complete transfusion independence, was achieved in 91 % of patients. A true 5q- syndrome diagnosis in most our patients may be responsible for such a high response rate. Complete cytogenetic response was reached in 15 % of patients and partial cytogenetic response in 67 %, within a median time of 12 months. TP53 mutation was detected in 15 % (3 from 18 tested) and 2 of these patients progressed to higher grade MDS. The majority of patients tolerated lenalidomide very well. Based on this albeit small study, we present our findings of high lenalidomide efficacy as well as the basic principles and problems of lenalidomide therapy., and Anna Jonášová, Libor Červinek, Petra Bělohlávková, Jaroslav Čermák, Monika Beličková, Petr Rohoň, Olga Černá, Ivana Hochová, Magda Šišková, Karla Kačmářová, Eva Janoušová