Cíl studie: Metabolismus železa musí být velmi pečlivě regulován. Klíčovým systémovým regulátorem je peptidový hormon hepcidin, který způsobuje “uzamčení” železa uvnitř buňky; to pak nemůže být utilizováno. Dialyzovaní pacienti často trpí anémií, která je způsobena mnoha faktory, mj. stavem mikrozánětu a také zřejmě zvýšenou retencí hepcidinu v důsledku snížené glomerulární filtrace. Naším cílem bylo popsat vztahy mezi hepcidinem a dalšími parametry metabolismu železa, zánětu a erytropoezy u těchto pacientů. Typ studie: Observační Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie LF UK a FN v Plzni, Alej Svobody 80, 304 60 Plzeň Materiál a metody: Do studie bylo zařazeno 164 chronicky dialyzovaných pacientů (věk 66 ± 13, 25 - 92 let; 101 mužů a 63 žen) a 37 zdravých kontrol (věk 55 ± 20, 21 - 92 let; 16 mužů a 21 žen), u kterých byl stanoven jejich kompletní krevní obraz, parametry metabolismu železa, zánětu a výživy. Výsledky: Koncentrace železa, transferrinu a hemoglobinu byla významně nižší u dialyzovaných pacientů (p<0,0001), naopak ferritin (p<0,0001), solubilní transferrinové receptory(p<0,05), hepcidin (p=0,0003), CRP a IL-6 (p<0,0001) byly u těchto pacientů významně vyšší než u zdravých kontrol. Hepcidin slabě koreloval pozitivně s CRP a ferritinem a negativně s transferrinem u dialyzovaných pacientů, u zdravých kontrol nebyla nalezena žádná korelace hepcidinu s ostatními parametry. Závěr: Zdá se, že vliv zánětu na hladiny hepcidinu není u hemodialyzovaných pacientů zcela zásadní a na jeho koncentraci se podílí i jiné faktory, např. jeho retence., Objective: Peptide hormone hepcidin is a key systemic regulator of the iron metabolism. Hepcidin binds to the iron cell exporter ferroportin so iron is kept in the cells unavailable for erythropoiesis. The synthesis of hepcidin is up-regulated by high iron stores and inflammation. Dialyzed patients have very often impaired iron management – they suffer from anemia, which is caused by many factors including the state of micro inflammation and hepcidin retention due to decreased glomerular filtration rate. Our aim was to describe the relationship of hepcidin and other parameters of iron metabolism, erythropoiesis and inflammation. Design: Observation Settings: Institute of Clinical Biochemistry and Hematology, Charles University Hospital in Pilsen, Alej Svobody 80, 304 60 Plzeň Material and Methods: Complete blood cell count, iron, ferritin, transferrin, CRP, albumin, creatinine, hepcidin, soluble transferrin receptors (sTfR) and IL-6 were measured in samples from 164 patients included in chronic hemodialysis program (age 66 ± 13, 25 - 92 years), 63 women and 101 men and 37 control healthy volunteers (age 55 ± 20, 21 - 92 years), 21 women and 16 men. Results: Iron, transferrin and hemoglobin were significantly lower in the patients group (p<0.0001) while ferritin (p<0.0001), sTfR (p<0.05), hepcidin (p=0.0003), CRP and IL-6 (p<0.0001) were significantly higher in the patients group. Hepcidin weakly positively correlated with CRP and ferritin and weakly negatively correlated with transferrin in hemodialyzed patients. No correlation of hepcidin with other biochemical parameters in controls was found. Conclusion: It seems that the influence of inflammation on hepcidin levels in hemodialyzed patients is not crucial and other factors including its retention in end-stage renal disease participate., T. Sedláčková, J. Racek, J. Eiselt, L. Kielberger, L. Malánová, and Literatura 10
Cíl studie: Zjistit prognostický význam metabolického syndromu (MS) v populaci hemodialyzovaných pacientů ve smyslu celkové úmrtnosti. Typ studie: Observační, prospektivní kohortová. Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni a Fakultní nemocnice Plzeň. Materiál a metoda: 102 HD pacientů bylo rozděleno do 2 skupin podle výskytu MS. Metodami analýzy přežití byla zkoumána celková úmrtnost a vztah známých či potenciálních rizikových faktorů k MS a prognóze pacientů. Výsledky: Během doby sledování (medián 26 měsíců) zemřelo 34 pacientů (33 %). Zemřelí pacienti měli mírně nižší hladiny albuminu (p < 0,05), v žádném z ostatních laboratorních parametrů se nelišili. Podle Kaplan-Meierovy metody se celková úmrtnost pacientů s MS nelišila od pacientů bez MS. V Coxově jednoproměnném modelu jsou významnými prognostickými faktory (p < 0,05) pouze věk (HR 1,09) a albumin (HR 0,9). V adjustovaném modelu se význam albuminu ztrácí a věk zůstává jako jediný významným ukazatelem přežití. Závěr: Naše výsledky ukazují, že význam MS jakožto možného prognostického faktoru je ve studované populaci pochybný., Objective: To investigate the prognostic impact of metabolic syndrome (MS) on the overall mortality of hemodialyzed (HD) patients. Design: Observational, prospective cohort. Settings: Department of Clinical Biochemistry and Hematology, Faculty Hospital and Charles University – Faculty of Medicine in Pilsen, Czech Republic. Material and Methods: 102 HD patients were divided into two groups according to presence of MS. Using the methods of survival analysis, we explored the relationship between MS, several established or potential laboratory risk factors and the patients’ prognosis. Results: During the follow-up period (median 26 months) 34 patients died (33%). Non-survivors had slightly lower albumin levels than patients who survived (p < 0.05), but did not differ significantly in any other laboratory parameters examined. According to the Kaplan-Meier plot, the overall mortality rate was not different between patients with MS and those devoid of MS. Only age (HR 1.09) and albumin (HR 0.9) proved their prognostic value (p < 0.05) in a univariate Cox regression model. In an adjusted model, albumin loses its significance and only age remains a significant mortality predictor. Conclusion: Our results indicate that the impact of MS on HD patients’ mortality is questionable., Vostrý M., Rajdl D., Eiselt J., Malánová L., Pikner R., Trefil L., Racek J., and Lit.: 5
Cíl studie: V USA je pro určení diagnózy diabetes mellitus možné užít stanovení koncentrace glykovaného hemoglobinu vedle dosud doporučované glykémie nalačno či glukózového tolerančního testu (oGTT). Cílem studie bylo srovnat citlivost oGTT a glykovaného hemoglobinu v diagnostice diabetu, tedy dosud užívaného a navrhovaného způsobu, a to na vlastním souboru nemocných. Typ studie: Observační srovnávací retrospektivní studie. Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie LF UK a FN v Plzni. Materiál a metody: Bylo vyšetřeno 255 nemocných, kterým byl proveden oGTT s výsledkem diabetes mellitus nebo porušená glukózová tolerance a současně stanovena hladina glykovaného hemoglobinu. Nemocní byli zařazeni do těchto diagnostických skupin podle hladiny glykovaného hemoglobinu a zařazení bylo srovnáno s původní diagnózou podle oGTT. Výsledky: U nemocných diagnostikovaných pomocí oGTT jako diabetici byla nalezena shoda podle glykovaného hemoglobinu jen ve 44,4 %, v 16 % nebyla odhalena ani porucha glukózové tolerance. U nemocných, zařazených podle oGTT jako porucha glukózové tolerance, byla shoda v 37,9 %, ve 12 % případů byl diagnotikován diabetes, v 46,0 % pak normální glukózová tolerance. Snižování diagnostického kritéria pro poruchu glukózové tolerance vede k vyššímu procentu pozitivních výsledků, ale dá se očekávat větší překrývání se zdravou populací. Závěr: Užití glykovaného hemoglobinu pro stanovení diagnózy diabetes mellitus nedává výsledky srovnatelné s dosud užívaným oGTT. I když má ve většině případů nižší diagnostickou senzitivitu, v určitém počtu případů dává naopak falešně pozitivní výsledky. Bude třeba zhodnotit, zda se jedná o nesprávné stanovení diagnózy, či zda stanovení glykovaného hemoglobinu lépe odráží riziko budoucích diabetických komplikací., Objective: In USA it is possible to use determination of glycated hemoglobin (HbA1c) for diagnostics of diabetes mellitus in addition to hitherto recommended fasting plasma glucose or oral glucose tolerance test (oGTT). Aim of the study was to compare sensitivity of oGTT and HbA1c determination in diagnostics of diabetes mellitus, i.e. up to now used and proposed way, namely in our group of patients. Design: Observational comparative retrospective trial. Settings: Institute of Clinical Biochemistry and Hematology, Faculty of Medicine, Charles University and Faculty Hospital, Pilsen, Czech Republic. Material and Methods: In 255 patients, oGTT was carried out with the result of diabetes mellitus or impaired glucose tolerance (IGT); at the same time, concentration of HbA1c was determined. The patients were then classified into these diagnostic groups according to HbA1c and their categorization was compared to that according to oGTT. Results: In patients with diabetes mellitus according to oGTT, the concordance with the categorization according to HbA1c was found only in 44.4 %, in 16 % of patients normal glucose tolerance was diagnosed. In a subgroup of patients with IGT according to the results of oGTT, the concordance was in 37.9 %, in 12 % of these patients diabetes mellitus was diagnosed and 46.0 % of the cases normal glucose tolerance was assessed. Lowering diagnostic criterion for IGT leads to higher percentage of positive results but we can assume higher overlapping with the healthy population. Conclusion: Diabetes mellitus diagnostics according to HbA1c level is not comparable with the results according to oGTT. Although it is less sensitive in most cases, in some cases it offers even false positive results. It will be necessary to decide whether it is a false diagnosis or it reflects better risk of future diabetic complications., Racek J., Růžičková V., Rajdl, D., and Lit.: 16