Doporučení pro léčbu diabetu 2. typu obsahují individualizaci léčebných cílů pro pacienty s komorbiditami, u nichž hypoglykemie zvyšují riziko komplikací. Postačuje cílová hodnota HbA1c do 60 mmol/mol dle doporučení České diabetologické společnosti. S délkou trvání diabetu a progresí onemocnění se pro řadu pacientů, a to i v pokročilém věku, stává inzulinová terapie nezbytnou. Diabetes and Aging Study sledovala pacienty ≥ 60 let věku s diabetem, hypoglykemie patřily k nejčastějším vedlejším účinkům léčby a výskyt se zvyšoval s věkem. Pro pacienty je třeba volit jednoduché inzulinové režimy, které odpovídají přidruženým chorobám i osobnosti. Terapie bazálními inzulinovými analogy je spojena s nízkým rizikem hypoglykemických příhod, umožňuje kombinaci s perorálními antidiabetiky i GLP1 receptorovými agonisty. Klíčová slova: bazální inzulinová analoga – diabetes mellitus 2. typu – hypoglykemie, As recommendation for treatment of type 2 diabetes mellitus, incorporating individualization of therapeutic targets for patients with co-morbidities, for whom hypoglycemia increases the risk of complications. The sufficient target value is 60 mmol/mol of HbA1c under the guidelines of Czech Diabetesl Society. Insulin therapy becomes essential for a whole line of patients, including those of advanced age, in relation to duration of diabetes and progression of the disease. The Diabetes and Aging Study observed patients of ≥ 60 years age with diabetes, in which hypoglycemia ranked among the most frequent side effects of therapy and where incidence increased with age. It is necessary to select simple insulin regimens which are in accordance with the associated diseases and the age of the person. A therapy of basal insulin analogues, linked to a low risk rate of hypoglycemic incidence, enables combination with oral antidiabetic drugs and GLP-1 receptor agonists. Key words: basal insulin analogues – hypoglycemia – type 2 diabetes mellitus, and Alena Adamíková, Jaroslav Rybka
Hyperglykemický hyperosmolární stav (HHS) je závažnou akutní komplikací dekompenzace diabetu, především diabetu 2. typu (DM2T) s velmi vážnou prognózou. Základní charakteristickou HHS je extrémní hyperglykemie, těžká dehydratace (s prerenální hyperazotemií), hyperosmolarita plazmy, časté jsou poruchy vědomí, ketoacidóza není přítomná nebo jen minimální (vyšší hodnoty zjišťujeme jen u kombinovaných forem). Diabetická ketoacidóza (DKA) i HHS mají společný patogenetický mechanizmus, avšak oba stavy jsou protilehlé extrémní výchylky a hranice mezi nimi není zcela jednoznačná. U HHS je v popředí výrazná hyperglykemie, u DKA dominuje ketoacidóza. U HHS jsou probrány různé etiopatogenetické mechanizmy vzniku a rozvoje, avšak jednoznačné vysvětlení absence ketoacidózy u HHS schází. Nejčastějšími příčinami vzniku HHS jsou závažná kardiovaskulární onemocnění, náhlé cévní mozkové příhody, infekce především urogenitální, respirační, stavy znemožňující nemocnému dostatečný příjem vody při osmotické diuréze, následky nevhodné medikamentózní terapie, sociální podmínky, a v neposlední řadě je to často první manifestace zvláště diabetu 2. typu. Klinický obraz ovlivňuje především dehydratace, oběhové změny mohou vést k srdečnímu nebo oběhovému selhání a renální insuficienci. HHS je příčinou častých poruch vědomí a v diferenciální diagnostice je nutno vždy pomýšlet na cerebrovaskulární příhodu. Vzhledem k závažnosti prognózy HHS má včasná komplexní, správně vedená terapie zásadní prognostický význam. Léčba HHS (rehydratace, inzulinová léčba, substituce iontů) se řídí sice obdobnými pravidly jako léčba diabetické ketoacidózy, ale v mnoha směrech se také liší. Zvláštní pozornost je nutno věnovat především korekci dehydratace. Nemocný pacient s HHS má být vždy hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Mezi nejzávažnější komplikace patří kardiovaskulární komplikace, akutní selhání ledvin, trombotické příhody a infekční komplikace. Vzhledem ke stále vysoké úmrtnosti pacientů s HHS je výzkum zaměřen nejen na nejasnosti etiopatogeneze, ale především na stanovení bezpečné a účinné strategie léčby., The hyperglycemic hyperosmolar state (HHS) is a serious acute complication of diabetes decompensation, especially in type 2 diabetes (T2DM), and with critical prognosis. Primary characteristics of HHS include extreme hyperglycemia, severe dehydration (with prerenal hyperazotaemia), plasma hyperosmolarity, frequent disorders of consciousness, absent or minimum ketoacidosis (with higher values, only found in combined forms). Both DKA and HHS have a common pathogenetic mechanism, but both states are opposite extreme deviations, and the boundaries between them are not entirely clear. Significant hyperglycemia is at the forefront of HHS, while ketoacidosis dominates in DKA. Various etiopathogenic mechanisms of the onset and development of HHS are discussed, but a clear explanation of the absence of ketoacidosis in HHS is lacking. The most frequent cause of HHS is serious cardiovascular disease, acute stroke, particularly genitourinary and/or respiratory infections, conditions preventing the patient from adequate water intake during osmotic diuresis, the consequences of inappropriate medication therapy, social conditions, and last but not least, it is often the first manifestation especially in type 2 diabetes. The clinical picture is influenced mainly by dehydration, while circulatory changes can lead to heart or circulatory failure and renal insufficiency. HHS is the cause of frequent disturbances of consciousness, and a cerebrovascular event should always be considered. Given the seriousness of HHS prognosis, timely comprehensive and properly guided therapy is of major prognostic significance. HHS treatment (rehydration, insulin therapy, ion substitution) is governed by similar rules as the treatment of diabetic ketoacidosis, but it also varies in many respects. Particular attention should be paid mainly to the control of dehydration. The patient with HHS should always be admitted to the intensive care unit. The most serious complications include cardiovascular complications, acute renal failure, thrombotic events and infectious complications. Given the still high mortality of patients with HHS the research focuses not only on the uncertainties concerning etiopathogenesis, but particularly on establishing safe and effective therapeutic strategies., and Jaroslav Rybka, Jerguš Mistrík
Předpokládá se, že v příštích dvou dekádách stoupne počet diabetiků ve světě až na 300 milionů. Z toho se odhaduje, že nejméně u 9 z 10 případů se bude jednat o diabetes 2. typu (DM2T). Metabolický syndrom, který je charakterizován inzulínovou rezistencí, je časnou a častou formou manifestace diabetes mellitus. Diabetes 2. typu je v současnosti hlavní klinickou výzvou u dospělé populace, protože se společně se syndromem inzulínové rezistence zvláště podílí na kardio¬ vaskulární mortalitě a morbiditě. Prevalence DM rapidně roste se stoupajícím zastoupením starých osob v populaci. Progresivní povaha diabetů 2. typu znamená, že účinná terapie by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy s cílem dosáhnout metabolické stability. Perorální antidiabetika (PAD) zůstávají nejčastější farmakoterapeutickou intervencí u diabetů 2. typu. Probrány jsou jednotlivé skupiny PAD-, inzulínové senzitizéry, inhibitory alfaglukozidázy, inzulínová sekretagoga: sulfonylureová i nesulfonyulreová (deriváty meglitinidu). Pozornost je věnována perspektivním přípravkům ( mj. thiazolidindionům), které vzdor všem limitacím představují nové možnosti v terapii DM2T v dohledné budoucnosti. Probrány jsou také možnosti kombinační terapií PAD (např. možnost kombinace PAD a inzulínu) a indikace inzulinoterapie u DM2T. Při posuzování nejlepších terapeutických postupů je třeba pamatovat na to, že jak inzulínová rezistence, tak i inzulínový deficit jsou daleko nejčastější příčinou DM2T., Within the next two decades the number of patients with diabetes worid-wide is expected to rise to 300 million. It is estimated that out of this number at least 9 out of 10 cases will be diabetes type 2 (DM2T). The metabolic syndrome, characterised by insulin resistance, is an early and frequent manifestation of diabetes. At present, DM2T is a major clinical challenge in adult population, as it contributes significantly, along with the syndrome of insulin resistance, to cardiovascular morbidity and mortality. The prevalence of diabetes is increasing rapidly with the growing percentage of elderly people in the population. The progressive nature of DM2T implies that effeaive therapy should be initiated as soon as possible following the diag¬ nosis with the aim to stabilise metabolism. Oral antidiabetic drugs remain the most frequent pharmacological intervention in DM2T. Individual classes of oral drugs are discussed: insulin sensitisers, alfaglucosidase inhibitors, insulin secretagogues: sulphonylureas and non-sulphonylureas (meglitinid derivatives). The authors discuss perspective drugs (thiazolidindiones among others) which, despite a number of limitations, present new opportunities for the treatment of DM2T in foreseeable future. Furthermore the possibilities of combination therapies using oral drugs (also the possibility of combining oral drugs and insulin) as well as indications for insulin therapy in DM2T are discussed. While evaluating the best therapeutic procedures, we need to keep in mind that both insulin resistance and insulin deficit are by far the most frequent causes of DM2T., Jaroslav Přehnal, J. Rybka, and Souhrn: eng
Diabetes mellitus 2. typu (DM2T) je provázen celou řadou odchylek, které zvyšují pravděpodobnost rozvoje aterosklerózy. Výzkumy posledních let ozřejmily jak význam vztahu diabetů a aterosklerotických komplikací, tak jejich komplikovanost. Kardiovaskulární choroby jsou příčinou úmrtí 3/4 diabetiků. V prevenci kardiovaskulárního rizika samotná korekce hyperglykemie zklamala očekáváni. Jedinými dosavadními intervencemi, jež se ukázaly účinné a snižují výskyt makrovaskulárních komplikací ve spojení s diabetem, jsou ty, jež příznivě modifikují koexistující rizikové faktory KV-chorob. Proto komplexní léčba diabetů neznamená jen příslušnou léčbu nefarmakologickou, ale kromě antidiabetické léčby a edukace musí zahrnovat i léčbu hypertenze, dyslipoproteinemií, včetně zákazu kouření. Obezita provází diabetes 2. typu v 80-90 % a podílí se jak na metabolických, tak na kardiovaskulárních komplikacích diabetů. Úspěšná a trvalá redukce váhy snižuje všechna zdravotní rizika. Obrat ve farmakoterapii přinesly nové typy antiobezitik, která jsou bezpečgčná i při dlouhodobém podávání (sibutramin, oriistat). Metabolický syndrom - inzulínová rezistence i DM2T jsou provázeny aterogenní konstelaci metabolických rizikových faktoru, a navíc se problematika KV-onemocnění přesouvá u diabetiků i nediabetiků do vyššího věku. Z těchto důvodů se věnuje i větší pozornost terapii dyslipoproteinemie. Léčebná schémata se posouvají k vyšší agresivitě terapie (při současném zachování bezpečnosti). Probrány jsou standardní postupy léčby dyslipoproteinemie u diabedků 2. typu: své již jisté místo maji s atiny a fibráty v sekundární i primární prevenci KV-postižení. Rovněž striktní kontrola krevního tlaku u osob s diabetem vede ke snížení makrovaskulárních komplikací. Za antihypertenziva první volby u hypertenzních diabetiků jsou v současné době považovány inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu, selektivní betablokátory, Ca2-blokátory, alfa-1-blokátory. Zvláštní postavení ve strategií s agresivními terapeutickými cílí mají v léčbě hypertenze u diabetiků ACEI a ARB. U všech starších diabetiků zvažujeme zařazeni preventivního užívání aspirinu do základního terapeutického schématu., Diabetes mellitus type 2 (DM2T) is accompanied by a number of alterations increasing the risk of development of atherosclerosis. Recent research has shed more light both on the importance of the relationship between diabetes and atherosclerotic complications and the inherent complexity. Cardiovascular disease is a cause of death in some 75% of patients with diabetes. With regard to the prevention of cardiovascular risk, correcting hyperglycaemia itself has not met our expectarions. The only interventions so far shown to be efficient and to reduce the incidence of cardiovascular complications associated with diabetes are those that have a favourable effect while modifying coexisting cardiovascular risk faaors. Thus, comprehensive therapy of diabetes does not only mean adequate non-pharmacological management but, in addition to antidiabetic therapy and education, it should also include therapy of hypertension, dyslipoproteinaemia, and cessation of cigarette smoking. Obesity accompanies diabetes in 80-90%, thus participating both in metabolic and cardiovascular complications of diabetes. Successful and sustained weight reduaion reduces all health-related risks. New classes of antiobesity drugs present a turnaround in pharmacological management, providing safety even with long-term use (sibutramin, oriistat). The metabolic syndrome of insulin resistance as well as DM2T are accompanied by an atherogenous constellation of metabolic risk faaors while, in addition, the issue of cardiovascular disease in both diabetic and nondiabetic patients is shifted towards higher age. For this and other reasons, the management of dyslipoproteinaemia receives currently more attention. The management patterns move towards more aggressive therapies (while maintaining adequate safety). The authors discuss standard procedures for the treatment of dyslipoproteinaemia in patients with diabetes type 2: statins and fibrates already occupy their steady position both in primary and secondary prevention of cardiovascular injury. In addition, rigid control of blood pressure in patients with diabetes contributes to the reduaion of maaovascular complications. At present, inhibitors of angiotensin converting enzyme, seleaive beta-blockers, calcium channel blockers and alpha 1-blockers are considered to be the first-line antihypertensive drugs in patients with hypertensive patients with diabetes. ACEI and ARB occupy a special position in strategies with aggressive therapeutic goals for the treatment of high blood pressure in patients with diabetes. In all elderly patients with diabetes we should consider including preventive use of aspirin in the basic therapeuric schedule., Jaroslav Rybka, Jaroslav Přehnal, Lit: 77, and Souhrn: eng
Fyzická aktivita je nedílnou součástí léčby diabetes mellitus 1. typu (DM1T) a diabetes mellitus 2. typu (DM2T). Program pravidelné fyzické aktivity přizpůsobený přítomným komplikacím je doporučován všem diabetikům. Diabetes mellitus se stal problémem také moderní kardiologie a zcela specifickým onemocněním, zvláště pro unikátní vývoj akcelerované aterosklerózy. Dlouhodobý trénink vyvolává dlouhodobé pozitivní účinky na glykemii a inzulinovou senzitivitu. Je nepochybné, že fyzická aktivita hraje klíčovou roli v regulaci tělesné hmotnosti a redukci tukových zásob u diabetiků se všemi příznivými důsledky, v terapii i prevenci metabolického syndromu, manifestaci diabetu i snížení metabolického a kardiovaskulárního rizika u diabetiků. Přestože má fyzická aktivita u diabetu mimořádně příznivé účinky na organizmus, má také svá úskalí ? rizika, o kterých by měl být pacient poučen. Rizika při akutní zátěži se týkají především pacientů s medikamentózní terapií. Možným komplikacím spojeným s fyzickou zátěží je nutno předcházet vhodnou edukací pacientů. Přibývá nesporných dokladů o tom, že pravidelná fyzická aktivita přispívá k primární a sekundární prevenci u metabolického syndromu, diabetu, zvláště diabetu 2. typu a obezity, a je spojena se sníženým rizikem předčasné smrti. Ukázalo se, že fyzická aktivita zlepšuje tělesnou kompozici. Souhrnně lze říci, že pouze určitá kvalitativně i kvantitativně přesně determinovaná, individuálně koncipovaná a pravidelně prováděná tělesná zátěž může u poučeného pacienta plnit léčebný záměr. Programy fyzické aktivity by měly oslovovat všechny věkové skupiny diabetiků, jelikož rizika chronických onemocnění, zvláště kardiovaskulárních, u diabetiků s věkem stoupají., Jaroslav Rybka, and Lit. 10