(dj): "Trójanky v Mahenově činohře", Zemědělské noviny, 11. 12. 1968, s. 2.Trójanky v Mahenově činohřeBrněnská Mahenova činohra uvádí jako prvou nejnovější inscenaci Euripidovu tragédii Trójanky v úpravě a přepracování velkého francouzského dramatika Jeana Paula Sartra (autorem překladu je A. J. Liehm). Trójanky patří k nejvýznačnějším dílům antického dramatu a Euripides v nich zachytil klíčové momenty z událostí, které následovaly po řeckém vítězství v Tróji. Euripides byl ve své době moderní, takřka protitradiční autor: nešlo mu ani tak o přísné zachování a jevištní zobrazení legend a mýtů, jako o postižení smyslu událostí a jejich vztahu k současnosti. Z tohoto faktu vycházel i J. P. Sartre, když se rozhodl adaptovat pro moderní scénu Trójanky. Bylo samozřejmě nutné, aby se při současném výkladu dramatu opíral o ty jeho hodnoty, které neztratily platnost ani po tisíciletích. To je především myšlenka svobody člověka, odporu k násilí a k útočné válce. Sartra upoutala aktuálnost Euripidovy hry v době alžírské války, kdy promlouvala zřetelně proti koloniálním výpravám. Z téhož důvodu upoutá jistě každého myslícího diváka i dnes.Brněnská inscenace, režírovaná Zdeňkem Kaločem, k tomu do značné míry přispívá a napomáhá, jde o představení vskutku tvůrčí, třeba z některých důvodů i diskusní. Kaloč přistoupil k Euripidově-Sartrově hře jako k modernímu dramatu myšlenkovému, jehož smyslem a cílem je konfrontace moci a člověka, práva vítěze a pravdy poraženého. Tuto koncepci se Kaločovi podařilo přesvědčivě realizovat jevištně. Připomenout lze jen tolik, že Kaloč jako režisér se v některých momentech natolik stylově odklání od polohy euripidovského dramatu, že se dostává i do jisté kolise s linií adaptace Sartrovy; v některých scénách a hereckých výkonech (např. Menelaos - Helena, Talthybios) se ozývá nejeden cizorodý tón a leckterá herecká reminiscence z docela jiných končin světového dramatu. Euripides, ať je pojat jakkoli, zaslouží, aby jeho umělecká osobitost byla respektována, tak to ostatně v zásadě činí i Sartre. Přesto, že režijní soudržnost inscenace, její celková jevištní koncepce a herecká vyrovnanost nejsou bez nedostatků, lze Kaločovu inscenaci pokládat za pozoruhodný umělecký čin. Základní myšlenka Euripidova a Sartrova zůstala přese všechno těžiskem i dramatickým impulsem hry. Zásluha na tom patří krom režiséra především silnému hereckému výkonu Heleny Trýbové v ústřední roli trojské královny Hekuby, výkonu přesně a cílevědomě vystavěnému a gradovanému. V roli Kasandry se uplatnila Zdena Herfortová, z dalších jmenujme Vlastu Peterkovou (Andromacha), R. Krátkého, VI. Fialovou, J. Husníka a vedoucí chóru M. Jandekovou. Hrálo se na scéně Bohumíra Matala, vtipně řešené a dobře odpovídající záměrům inscenace.(dj)