Studie je věnována Kosíkovu výkladu české radikální demokracie, jak jej podal na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Autor předkládá tezi, podle níž byla jedním z cílů Kosíkových textů o tomto politickém hnutí konceptualizace levicového radikalismu. Úvodní část statě rekapituluje a hodnotí historiografické práce mapující vztah umění a politiky, respektive kulturní politiku v období takzvaného stalinismu (knihy Alexeje Kusáka a Jiřího Knapíka), a předkládá základní charakteristiku levicového radikalismu, chápaného jako životní postoj charakteristický pro relativně krátké období počátků totalitního režimu. V oblasti umění se tento utopický, normativně uzavřený koncept projevoval extrémně instrumentálním přístupem k uměleckému dílu, jehož primárním smyslem měla být spoluúčast na budování „nového“ světa. Karel Kosík je ve studii chápán jako čelný představitel generace mladých komunistů, jenž měl zásadní podíl na založení nového filozofického diskurzu a který formuloval nové výkladové paradigma dějin českého politického a filozofického myšlení 19. století. Druhá část studie shrnuje důvody, proč lze Kosíkovým textům o radikální demokracii přikládat v rámci soudobého diskurzu specifické postavení. Hlavním argumentem je skutečnost, že vedle názorů Zdeňka Nejedlého představovaly Kosíkovy texty (vyznačující se v některých případech výraznou ideologičností a spojováním odborného stylu s prvky politické žurnalistiky) nejvýraznější dobovou tematizaci „české otázky“. Kosíkův výklad radikální demokracie je představen v komparaci se staršími marxistickými výklady dějin 19. století (Jana Švermy, Záviše Kalandry, Václava Čejchana). V závěru textu je naznačen Kosíkův konstrukt „pokrokové“ linie českých dějin, který byl založen na představě „revolučnosti“, a jeho pojetí „české otázky“. and The article is concerned with the interpretation of Czech radical democracy as postulated by the Marxist philosopher Karel Kosík (1926–2003) in the late 1940s and early 1950s. It argues that one of the aims of Kosík’s writing about this political movement was to conceptualize leftwing radicalism. It begins with a recapitulation and assessment of historiographical work charting out the relationship between art and politics, particularly policy on culture and the arts in the period of Stalinism (referring to works by Alexej Kusák and Jiří Knapík), and presents the basic feature of leftwing radicalism, which is understood as an attitude characteristic of the relatively short period from the beginning of the totalitarian régime. In the sphere of art this utopian, normatively closed concept was manifested by an extremely utilitarian approach to a work of art, whose primary purpose was meant to be participation in building a “new” world. In this article Kosík is seen as a leading member of the generation of young Communists who had a substantial share in establishing a new philosophical discourse and formulated new criteria for interpreting the history of nineteenth-century Czech political and philosophical thought. The second part of the article summarizes the reasons Kosík’s writings about radical democracy should be given a special status in today’s discourse. The main argument is the fact that, apart from the opinions of Zdeněk Nejedlý, Kosík’s writings (marked in some cases by a strikingly ideological character and the mixing of academic style with elements of political journalism) presented the most sharply defined discussion of the “Czech Question” at the time. Kosík’s interpretation of radical democracy is presented in comparison with earlier Marxist interpretations of the history of the nineteenth century (by Jan Šverma, Záviš Kalandra, and Václav Čejchan). In the conclusion of the article Kosík’s construct is called the “progressive” line of Czech history, which was based on the idea of “revolutionary spirit” (revolučnost) and his understanding of the “Czech Question.”
osobní bibliografii Františka Knoppa sestavila Stanislava Sýkorová ; uspořádali Pavel Janáček, Petr Šámal, Aleš Zach ; úvodní medailon napsal Vladimír Just., Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík., Anglické resumé, and born digital
Problematiku tvůrčího uplatnění ženy ve výtvarném umění lze v českém prostředí průběžně sledovat od první poloviny 19. století. K jejím základním tématům patří okolnosti uměleckého vzdělávání, významné pro utváření charakteru a rozšíření ženské tvorby. Příspěvek zachycuje formy uměleckého školení na různých úrovních, které se postupně nabízely ženám a dívkám, se zaměřením na období před osmdesátými lety 19. století, dosud málo zkoumané i z hlediska ženské výtvarné činnosti jako takové. Tehdejší cesty žen k dosažení uměleckých dovedností vykazují rozmanitost spojenou s vyrovnáváním se s omezujícími faktory dané doby. Pozornost se tu věnuje úloze rodinné umělecké tradice jako hlavnímu zdroji profesionálního výtvarného působení ženy v první polovině století. Připomenuty jsou aspekty výtvarného vzdělávání šlechtičen, jejichž umělecké uplatnění tvoří v tomto období nezanedbatelnou součást celku ženského umění. Především v rámci druhé poloviny 19. století je pak sledován vznik a rozvoj skupinového a veřejného ženského uměleckého školení, v jehož počátcích zastávala významnou úlohu známá škola kreslení Amálie Mánesové. Text následně zaznamenává způsoby hromadného uměleckého a uměleckořemeslného vzdělávání žen v šedesátých a sedmdesátých letech, které v tomto směru již významně předcházely činnosti Uměleckoprůmyslové školy. Pozornost zasluhuje novátorská výtvarná výuka na dívčí průmyslové škole Spolku paní sv. Ludmily od roku 1865 a od roku 1871 aktivita obdobně zaměřené, ale intenzivněji působící obchodní a průmyslové školy Ženského výrobního spolku. Pojednání si klade za úkol přinést průřezový pohled na počátky ženského uměleckého vzdělávání v Čechách, zachytit jeho základní rysy a poukázat na pozoruhodné aspekty tohoto tématu v historii ženské umělecké činnosti. and The problems surrounding the creative fulfilment of women in art may be traced continuously in Bohemia beginning in the first half of the 19th century. One basic theme treated in this essay revolves around artistic education, which was significant in forming the character of and disseminating women’s art. The text describes the different forms and levels of artistic training which were progressively provided for women and girls, with emphasis on the period before the 1880s, which has received little attention to date from the standpoint of women’s artistic activities as such. The roads women took then to acquire artistic skills were manifold and connected with the need to cope with the restricting factors of the age. Attention is devoted to the role of family artistic traditions as the main source of professional artistic activity for women in the first half of the century. Aspects of the artistic education of noble women – whose artistic activities constitute a considerable portion of women’s art as a whole – are noted. Then, chiefly within the framework of the second half of the 19th century, the origins and development of group and public artistic schooling for women are contemplated, with attention paid to the significant role played during those early days by the well-known drawing school of Amálie Mánes. Subsequently, the text documents the manners in which large-scale education for women in art and in arts and crafts was carried out in the 1860s and 1870s, already laying important groundwork for the activities of the Academy of Arts, Architecture and Design. The pioneering art education at the Women’s Society of St Ludmila (Spolek paní sv. Ludmily), an industrial school for women, beginning in 1865 deserves special attention, as do the kindred activities carried out (though more intensively) at the Women’s Production Society (Ženský výrobní spolek), a commercial and industrial school from 1871 onward. The essay takes on the task of surveying the dawn of women’s artistic education in Bohemia, outlining its basic features and drawing attention to notable aspects of the subject within the framework of the history of women’s artistic activities.