Stať se zabývá českým jazykem a jeho vyučováním v období Protektorátu Čechy a Morava, a to především na středních školách. Na základě primárních pramenů spjatých s výukou češtiny, zejména programových materiálů, nařízení ministerstva školství, dobových učebnic, ale i epistolárních dokumentů, hledá odpověď na otázku, jak se oficiální školská politika promítala v reálné vyučovací praxi. Sleduje projevy dvou hlavních proudů ve vyučování – oficiálního proudu, reprezentovaného publikovanými materiály, a nonkonformního proudu, pronikajícího i do některých pasáží používaných učebnic. Obecně přitom platí, že učebnice i vyučovací praxe byly prostoupeny projevy jazykového vlastenectví, které dohlížecí protektorátní, nebo i říšské orgány tolerovaly. Hlavním zásahem do strukturního uspořádání vyučovacího předmětu bylo narušení jeho dosavadní nerozbornosti: k základním konstitutivním složkám, českému jazyku a české literatuře, školská administrativa přistupovala separačně, a je tedy nutno mezi nimi diferencovat. Zatímco obsah literárního vyučování byl potlačován a stávající učebnice byly nahrazeny jednotlivými díly ideologicky zatížené Nové čítanky, jazykové vyučování čerpalo v období války převážně ze svých dřívějších tradic a utrpělo menší regresi. To bylo způsobeno i faktem, že jazykové vyučování a jazykové učebnice neměly plnit primárně převýchovnou úlohu, tak jako to bylo úkolem „předmětu utvářejícího názor“, české literatury. Vyloučení dějin literatury z výuky bylo mnohdy v praxi částečně obcházeno tím způsobem, že byla jejich látka pod záminkou příkladů historického vývoje češtiny přesouvána do hodin českého jazyka. Značnou pozornost věnuje autorka koncepci, obsahu, kulturním stereotypům a hodnotovému vyznění Nové čítanky. Shrnuje, že poskytovala obraz Čechů jako národa s krásným folklorem a dosti bohatou kulturou, která se však mohla rozvíjet jen díky příznivému vlivu germánského kulturního génia, a národa původně spíše zemědělského, jemuž je vlastní hlavně manuální práce. Ideologická manipulace Nové čítanky podle ní byla – narozdíl od komunistických učebnic po únoru 1948 – spíše skrytá a spočívala v propojování vybraných hodnot národních a nacistických a v uvádění částečně pravdivých informací., The article is concerned with the Czech language and its instruction in the Protectorate of Bohemia and Moravia, especially at secondary schools. Using primary sources, in particular curriculum materials related to the teaching of Czech, regulations issued by the Ministry of Education, period textbooks, and also correspondence, the author seeks to explain how official education policy was projected into actual teaching practice. She examines two main currents of instruction – the official, as reflected in published materials, and the nonconformist, which even made its way into some passages of the textbooks used at the time. It is generally true, however, that textbooks and teaching practice were permeated with expressions of linguistic patriotism, which the supervisory bodies of the Protectorate or Reich tolerated. The main interference in the structural organization of teaching the subject was the dissolution of its previous unity: the bureaucrats in charge of education approached the basic constitutive components – the Czech language and Czech literature – separately and it is therefore now necessary to distinguish between them. While the content of the teaching of literature was suppressed and the existing textbooks were substituted for by individual volumes of the ideologically fraught Nová čítanka, Czech language instruction in this period drew mainly from the earlier traditions and suffered less. That was also because Czech language instruction and textbooks were not primarily meant for the task of re-educating, unlike the tasks of Czech literature, which was considered an ‘opinion-forming subject’. The exclusion of the history of literature from school instruction was in practice often circumvented by transferring its material, under the pretext of providing examples of the historical development of the language, to Czech lessons. The author pays considerable attention to the conception, content, cultural stereotypes, and values reflect in the Nová čítanka. She sums up by saying that it provided a picture of the Czechs as a nation with a splendid folk traditional and a rather rich culture, which, however, could develop thanks only to the favourable influence of the German cultural genius, and also a picture of the Czechs as a nation that was once mostly agricultural, for whom manual work is by and large the most suitable form of labour. The ideological manipulation of the Nová čítanka, according to the author, was – unlike the Communist textbooks after the takeover of late February 1948 – rather concealed and resided in combining selected, and national and Nazi values and providing only partly true information.