Profesor Antonín Hobza byl zakladatelskou osobností české, respektive československé nauky mezinárodního práva.Byl profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, členem Institutu mezinárodního práva (IDI) a ke konci života členem Československé akademie věd a zakladatelem Kabinetu mezinárodního práva. Profesor Hobza ve své osobě spojoval teoretické a praktické znalosti mezinárodního práva.Díky svým zkušenostem z práce na Ministerstvu zahraničních věcí v prvních letech Československé republiky a zastupování státu před arbitrážními tribunály se snažil vždy vykládat svůj obor bez přílišného teoretizování (či spekulací) jako obor pozitivního práva. Kriticky se vymezoval vůči normativismu (ryzí nauce právní). V řadě aspektů byly jeho názory velmi moderní, např. v otázce možné subjektivity jednotlivců, nikoli neomezené suverenity států, role mezinárodních organizací a vyloučení války jako prostředku řešení mezinárodních sporů and Professor Antonín Hobza was a founding figure of Czech or rather Czechoslovak doctrine of international law.He was professor of Law at Law Faculty of Charles University in Prague, member of the Institut de Droit International and in the last years of his life a member of the Czechoslovak
Academy of Sciences and founder of the Cabinet of International Law. Professor Hobza’s personality combined both theory and practice of International Law. Thanks to his work experience from the Ministry of Foreign Affairs during the early years of the new Czechoslovak Republic and his representation of the State before arbitration tribunals, he always aimed at teaching without unnecessary theoretical speculations, as a branch of positive law. He took critical stance towards the pure theory of law (normativist school). His teachings were quite modern in many aspects, such as the issue of personality of individuals, non-absolute sovereignty of States, and the role of international organizations and excluding war as a means of settling international disputes.
V oblasti mezinárodního ekonomického práva existuje diferencovaná úprava odpovědnosti. Tam, kde je úprava založena na mnohostranných smluvních režimech (zejm.WTO), obecná pravidla odpovědnosti států byla nahrazena speciálními smluvními pravidly. Je pro ně typické několik aspektů, a to
(1) důraz na obnovení porušených výhod spíše než na ochranu formální legality, (2) řešení újmy způsobené bez porušení pravidel některé dohody, ale také újmy vzniklé v důsledku porušení některé dohody WTO (tj. následky nezakázaného i zakázaného chování), (3) propojení pravidel odpovědnosti s přímým donucením a řešením sporů, (4) institucionalizovaný systém řešení sporů vylučuje nebo alespoň omezuje jednostranná opatření (protiopatření) ze strany států.V této oblasti práva hrají významnou roli mezinárodní organizace, včetně úpravy jejich odpovědnosti a protiopatření. I zde obecná pravidla odpovědnosti odkazují na pravidla mezinárodní organizace. Uplatňování protiopatření mezi členskými státy a organizací a vice versa je možné pouze tehdy, když to umožňují pravidla organizace. Ze strany mezinárodních organizací se nejedná o klasická protiopatření, ale o legální opatření (sankce) dovolená podle pravidel organizace and In international economic law there is a differentiated regulation of responsibility and liability for damage. In the areas where the regulation stems from multilateral treaty regimes, such as WTO, general rules on State responsibility have been derogated from by special treaty rules. They
are characterized by several features: (1) focus on restoration of advantages impaired rather than on protection of the formal legality; (2) settlement of losses suffered in no violation cases as well in cases
of violation of certain WTO covered agreement (i.e. consequences of non-prohibited and unlawful acts); (3) links between rules on responsibility, sanctions and dispute settlement; and (4) the institutionalized system of dispute settlement excluding or limiting unilateral countermeasures by States.
In this branch of law the important role is played by international organizations, including their own rules on responsibility and sanctions. Even general rules on responsibility refer to the rules of international organization. The implementation of countermeasures between Member States and
an organization is only possible where provided in the rules of the organization. The measures applied by organizations against Member States are not classical countermeasures but rather lawful measures (sanctions) allowed according to rules of the organization.
Článek se snaží ukázat, že tradiční teze o neexistenci sukcese v oblasti odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování již neodpovídá současnému stavu mezinárodního práva. Článek vychází z přehledu názorů nauky na tuto velmi zajímavou a spornou otázku a zaměřuje se na dvě hlavní otázky. Za prvé, existuje pravidlo mezinárodního práva vylučující přechod odpovědnosti (tj. sekundární povinnosti) na nástupnický stát? Analýza praxe států a mezinárodní judikatury ukazuje, že takové pravidlo není. Naopak se v řadě případů ukazuje, že došlo k sukcesi ve vztahu k odpovědnosti, zejména ve spojitosti se sukcesí států ve vztahu ke smlouvám a státním dluhům.Praxe však není dostatečně stejnorodá, aby umožnila opačný závěr, že existuje sukcese států ve všech případech. Za druhé, může stát nástupce uplatnit ve prospěch svých státních příslušníků nárok na náhradu škody, kterou utrpěli v době, kdy měli příslušnost státu předchůdce? Na tuto otázku lze odpovědět kladně. V takových případech je možné argumentovat novým pravidlem mezinárodního právo, které bylo potvrzené (jako výjimka z požadavku trvající státní příslušnosti) v návrhu článků o diplomatické ochraně, přijatém Komisí OSN pro mezinárodní právo (2006). and The study aims at demonstrating that the traditional thesis of non-succession in the field of State responsibility for internationally wrongful acts does not correspond to the current status of international law. Starting from the survey of doctrinal views on this highly interesting and controversial issue, the study focuses on two main questions. First, is there a rule of international law
excluding in cases of State succession any transfer of responsibility (i.e. secondary obligation) to a successor State? The analysis of State practice and international case-law shows a lack of such a general rule. To the contrary, in many cases it appears that there was a succession in relation to
responsibility, in particular in connection with State succession in respect of treaties and State debts. However, the practice is not uniform enough to allow for the opposite conclusion that there is State succession in all cases. Second, can a successor State present a claim to reparation on behalf of its
nationals for damage suffered at the time when they had a nationality of a predecessor State? This question can be answered by affirmative. In such cases, it is possible to assert a new rule of international law, confirmed – as an exception from the rule of continuous nationality – in draft Articles on diplomatic protection, adopted by the UN International Law Commission (2006).