Rituál a drama antických rozměrů. Bez ironieIntenzivní zážitek se Sofoklovou Élektrou v pražském Divadle v DlouhéMocní páchají zločiny, všichni to vědí, leč pouze mlčky přihlížejí, čímž se roztáčí nekonečný kruh zla. Zní to "aktuálně"? A přece tahle myšlenka i slova patřila už starořeckému athénskému dramatikovi Sofoklovi, který je učinil hlavním tématem své tragédie o dceři zavražděného mykénského krále Agamemnóna, Élektře.Inscenace Élektry v Divadle v Dlouhé je návratem k základům divadla i etiky. Hned na úvod je třeba říct, že setkání s takto čistým divadelním tvarem, prostým ironie, shazování a postmoderního pomrkávání, je nesmírně osvěžující. Po celou dobu se hraje vážně, soustředěně, téměř jako by se prováděl či opakoval nějaký zásadní rituál. Inscenace působí ryze současně - v neposlední řadě i díky novému překladu Hany Burešové s přispěním filoložky Aleny Sarkissian - aniž by se ve snaze o aktualizaci uchylovala k prvoplánovým konkretizacím.Už prostor je pojatý v duchu výše zmíněného. Diváci sedí přímo na forbíně, na dosah hercům, kteří často adresují své promluvy přímo do hlediště. Tak ostatně režisérka Hana Burešová pojala uspořádání hlediště-jeviště už ve své inscenaci Senecovy Faidry (2007), za niž Helena Dvořáková v hlavní roli získala Cenu Alfréda Radoka. Pro Élektru tvůrci zvolili atmosféru odvěkosti či bezčasí, syrovosti a evidentního rozkladu. Jeviště je "obnažené" až do technického zázemí, zbaveno veškeré "iluze". Scéně dominují obrovská plechová vrata, znázorňující vchod do královského paláce. Jsou rezavá, jako všechno ostatní: kladky, žebříky či barely, které - pokryté uschlými květinami a hřbitovními svíčkami - představují obětní oltáře.Většina herců zůstává na scéně po celou dobu - i to dodává inscenaci rituální rozměr. Mimo své výstupy alespoň přihlížejí coby obec, svědci. Drží se po obvodu jeviště, uprostřed technických "vnitřností", a děj významně doprovázejí na všemožné nástroje, od moderně klasických (elektrické piano, elektrická kytara) až po různé zvonkohry, tympány, nádoby naplněné pískem či podivný nástroj, jenž se rozeznívá velkým smyčcem. Záměrně nemelodická hudba Aleše Březiny je pro zlověstnou a tragédií zavánějící atmosféru určující. Jde spíše o zvukové plochy - skřípání, kapání, břinkání, vrzání - a rytmus, který svým promluvám významně dodávají i voicebandy ženského chóru.Chór tu je, jak už to bývá, hlasem lidu, ale také empatického ženství. Tři ženy v černých pláštěnkovitých kabátcích váží pro a proti na demokratických vahách, komentují Élektřiny úvahy i plán, často svůj úsudek či věštbu podávají velice vypjatě, lezou po žebřících či uhrančivě hledí do publika. Občas - a nejen ony - předvedou nějaké to "antické", symbolické gesto, jako když vzpínají ruce k nebi. Leckdy je svými hlasy podpoří i ostatní, například Élektřina sestra Chrýsothemis, která zaujímá racionálně-praktický postoj a svou sestru nabádá, aby se neprotivila mocným. V podání Marie Poulové je to křehká dívka, vláčená strachem. Poplaší ji každý výraznější zvuk, neustále vyděšeně pozoruje své okolí, třese se.Chrýsothemis je pravým opakem silné, něčím až mužské Élektry, kterou v Dlouhé hraje Eva Hacurová, držitelka ocenění Talent roku v posledních Cenách divadelní kritiky, jehož oprávněnost v nové roli jen potvrzuje. Její Élektra, důsledně trvající na tom, že zločin musí být potrestán a pravda nahlas vyslovena, se pohybuje v dlouhém černém otrhaném svetru a s rozcuchanými vlasy. Je svým trápením a bezmocným, leč o to sveřepějším voláním po spravedlnosti (tedy po potrestání otcových vrahů - matky Klytaimnéstry a jejího milence Aigistha) evidentně unavená a zbavená vší radosti. Zprvu popisuje svůj žal odevzdaně, s prázdným pohledem do publika. Stále ještě ale dokáže projevit vztek a dát najevo hloubku svého trápení, její urputná "monomanie" je místy až děsivá, nepříjemná svou nesmiřitelností. Vše se točí kolem ní, a to doslova: tlumeně nasvícený střed jeviště, kde často vysedává před vraty, stařecky zabalená do tlusté deky, jako jediná neopouští. Úsměv na tváři jí vykouzlí až shledání s bratrem Orestem (Pavel Neškudla), kterého žene k pomstě se stejnou náruživostí, s jakou předtím truchlila a nenáviděla.Élektřinu hlavní protivnici, její vlastní matku Klytaimnéstru, skvěle ztvárnila hostující Petra Špalková. Uprostřed truchlící černoty působí jako pěst na oko: na scénu vchází v bílém negližé a krémovém županu, s bílou maskarou na obličeji. Obraz nestydatosti i masky, kterou nasazuje před světem. Je vskutku herečka, příznačně některé své repliky čte/skanduje do mikrofonu. Přes veškerý znechucený výraz z ní ovšem čiší i nejistota. Klid, se kterým diskutuje s dcerou ve stěžejním dialogu (v němž Sofoklés umně oběma stranám propůjčil pádné argumenty pro jejich postoj ke spravedlnosti a trestu), je jen předstíraný.Dokonaná odplata úlevu nepřináší. V závěrečném obraze pětasedmdesátiminutové, bez přestávky hrané inscenace všichni chvatně opouští prostor, jako by se zříkali zodpovědnosti. Na jevišti zůstávají jen Élektra a Orestés s krví na rukou a zděšenými, nevěřícnými pohledy hledí do prázdna. Současnou optikou může násilí coby odpověď na jiné násilí jen těžko představovat happy end.P.S.: Potřeba vyrovnat se s velkými, archetypálními příběhy je zjevně ve vzduchu. Jen v Praze je možné podniknout téměř antické "turné": od Nového roku tu kromě Élektry měla premiéru Ifigénie v Aulidě v Divadle na Vinohradech a v novém divadelním prostoru DUP39 na Národní třídě ztvárňuje v režii Jana Nebeského Médeiny vášně Lucie Trmíková.