Smrt Josifa Stalina v březnu 1953 byla přelomovým bodem v dalším vývoji sovětského bloku. Následoval ji nelítostný boj o moc v Sovětském svazu, který měl zásadní důsledky jak pro vztahy mezi Moskvou a Západem, tak pro utváření politiky Kremlu vůči sovětským „spojencům“ ve středovýchodní Evropě. Studie analyzuje změny, jimiž prošly vztahy uvnitř sovětského bloku po Stalinově smrti, a posuny v postavení států středovýchodní Evropy v následujících letech a desetiletích. Autor zastává tezi, že období détente, které je většinou spojováno s koncem šedesátých let a se sedmdesátými roky, ve skutečnosti započalo již v roce 1953 a od té doby více či méně ovlivňovalo vývoj bipolárního světa. Součástí tohoto vývoje bylo tiché uznání existujících sfér vlivu Moskvy a Washingtonu oběma supervelmocemi a z něj vyplývající neochota reagovat na události mimo vlastní sféru (což bylo patrné například na reakci Spojených států na maďarskou revoluci v roce 1956 či na pražské jaro 1968). Dalším aspektem měnícího se mezinárodního prostředí po roce 1953, který podle autora nebyl současníkům na první pohled patrný, bylo ustavení mechanismů koordinace zahraniční politiky uvnitř sovětského bloku. Autor přesvědčivě argumentuje, že již během Chruščovovy vlády, a zvláště pak v době, kdy byl u moci Leonid Brežněv, země středovýchodní Evropy postupně sehrávaly aktivnější roli v zahraniční politice sovětského bloku, přičemž v některých případech je k tomu Sovětský svaz přímo vybízel. Tento posun autor dokládá i zapojením některých těchto zemí do pokusů o zprostředkování ve vietnamské válce či do vyjednávacího procesu, který vyústil v helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a v podepsání jejího Závěrečného aktu v roce 1975. Třebaže Sovětský svaz zůstal i nadále subjektem, který činil konečná rozhodnutí, Moskva začala brát větší ohledy na priority jednotlivých členských států Varšavské smlouvy a pravidelně konzultovala svou zahraniční politiku s vládami zemí středovýchodní Evropy.