a1_Studie se zabývá zapojením a účastí Československa v Mezinárodním biologickém programu (MBP) a snaží se zhodnotit jeho vliv na ,,ekologizaci'' československých věd spjatých s environmentální problematikou. Mezinárodní biologický program, realizovaný v letech 1964 až 1974, autorka charakterizuje jako jeden z největších a nejdůležitějších globálních výzkumných projektů ve dvacátém století, které se věnovaly životnímu prostředí člověka na Zemi. Zaštiťovalo jej UNESCO a Mezinárodní rada vědeckých unií (International Council of Scientific Unions - ICSU) a jeho cílem bylo monitorovat přírodní procesy a změny životního prostředí. Program byl připravován v období Chruščovova tání v Sovětském svazu, spuštěn byl v čase mezinárodních krizí studené války a ukončen byl v údobí détente, což poznamenalo nejen jeho průběh, ale i definici oblastí výzkumu, kde východní a západní blok prosazovaly vlastní priority. Socialistické státy pod vedením SSSR se účastnily programu s hlavním cílem využít poznatky biologických i jiných věd k maximalizaci zisku přírodního bohatství za cenu minimální devastace životního prostředí, zatímco kapitalistické země usilovaly především o preventivní přístup k ochraně přírody., a2_Autorka tvrdí, že Mezinárodní biologický program v Československu stimuloval zájem vědců o problémy životního prostředí a do jisté míry zaplnil prostor, který se v biologických vědách uvolnil díky procesu destalinizace a v rámci politiky ,,omezeného internacionalismu'', jež vedla k otevření mezinárodní vědeckotechnické spolupráce přes železnou oponu. Studie popisuje institucionalizaci Mezinárodního biologického programu v Československu, jehož slibný průběh a mezinárodní aspirace zde přerušila takzvaná normalizace po roce 1968, a její následné rozdvojení mezi Československý národní komitét pro MBP a katedru MBP na Vysoké škole zemědělské v Brně, s rozdílným vztahem k politické moci i mezinárodní legitimitou. Mezinárodní biologický program podle autorky přinesl napojení na globální vědecké infrastruktury včetně nově zřízených monitorovacích sítí a přispěl k etablování nových badatelských témat i ke vzniku nových vědeckých struktur (jako byla Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV), které sehrály aktivní roli v ochraně životního prostředí a při formování občanské společnosti v Československu v osmdesátých letech minulého století., a1_The study deals with Czechoslovakia involvement and participation in the International Biological Program (IBP) and attempts to assess its effect on the ''ecologization'' of environmental sciences in Czechoslovakia. The authoress characterizes the International Biological Program which was taking place between 1964 and 1974, as one of the largest and most important global research projects dedicated to the living environmental of man on the Earth in the 20th century. Held under the auspices of UNESCO and the International Council of Scientific Unions (ICSU), its objective was to monitor natural processes and environmental changes. It was prepared during the period of Khrushchev Thaw, launched at the time of international crises of the Cold War, and it ended during the period of détente, which circumstances affected not only its course, but also defined areas of research where the Western and the Eastern Blocs were furthering their own respective priorities. The principal goal of socialist countries parcicipating in the program under the leadership of the Soviet Union was to use knowledge of biological and other sciences to maximize the exploitation of natural resources at the expense of minimum devastation of the environment, while capitalist countries were predominantly striving for a preventive approach to environmental protection., a2_The authoress claims that the International Biological Program stimulated the interest of scientists in environmental issues and to some extent filled the space which had opened for biological sciences thanks to the process of de-Stalinization and the policy of ''limited internationalism'' leading to international scientific cooperation across the Iron Curtain. The study describes the institutionalization of the International Biological Program in Czechoslovakia, showing how the program´s promising progress and international aspirations were disrupted by the so-called normalization after 1968 and its later splitting between the Czechoslovak National IBP Committee and the IBP Department of the University of Agriculture in Brno, each of which had a different relation to political powers-that-be and a different international legitimacy. According to the authoress, the International Biological Program provided a link to global scientific infrastructures, including newly established monitoring networks, and contributed to the establishment of new reserch topics and new scientific structures (such as the Ecological Section of the Biological Society of the Czechoslovak Academy of Sciences), which played an active role in environmental protection and in the formation of the civic society in Czechoslovakia in the 1980s., Doubravka Olšáková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Křesťanova biografie Zdeňka Nejedlého podle autorky provokuje k některým podstatným otázkám, které česká historiografie dosud nedokázala náležitě zpracovat. Nápadný je tu především rozpor mezi slabým reálným vlivem Nejedlého na veřejné dění, jak je s narůstající intenzitou sugerován Křesťanovým výkladem, a jeho obrazem v současné české společnosti, jenž díky rámcům kolektivní paměti přetrval všechny historické zlomy a v němž Zdeněk Nejedlý nabyl podoby jakéhosi „démona“ československé vědy a kultury v poválečném období. V prvé řadě se do něj zapsal svým konceptem českých dějin, který se stal nadlouho součástí učebních osnov, ale i svým protežováním Bedřicha Smetany jako „nejnárodnějšího“ českého skladatele nebo řízením českého školství po únoru 1948, vnímaným jako synonymum sovětizace. Bylo to však podle Olšákové právě Nejedlého ideologické pojetí českých národních tradic, které vyvolávalo odpor odborné veřejnosti a stimulovalo kritické bádání a formulaci odlišných náhledů na minulost. Křesťanovo uchopení „druhého života“ Nejedlého pak před sociology paměti klade například otázky, zda se v postoji české společnosti k jeho osobě promítala touha po kontinuitě předválečného a poválečného Československa anebo zda byl jeho výlučný kolektivní obraz odvozován spíše od prvorepublikového uctívání „tatíčka Masaryka“ či od „kultu osobnosti“ sovětského vůdce Stalina. Autorka konstatuje, že co do zpracování a koncepce textu ční Křesťanova biografie vysoko nad obvyklou českou historickou produkci, na závěr ale zpochybňuje Křesťanovu charakteristiku Nejedlého jako politika a vědce „v osamění“., Křesťan’s biography of Zdeněk Nejedlý raises some fundamental questions, according to Olšáková, which Czech historians have not yet been able to deal with properly. Particularly striking is the contradiction between Nejedlý’s actually weak influence on public events, as is increasingly suggested by Křesťan’s interpretation, and his image in contemporary Czech society, which, because of the frameworks of collective memory, has outlasted all the historical watersheds, and Nejedlý has come to look like a ‘demon’ of the arts and sciences in Czechoslovakia in the post-war period. First and foremost, he left his mark in this period by his conception of Czech history, which for a long time became part of school curricula, but also with his promoting Bedřich Smetana as the ‘most national’ of Czech composers, or his running the Czech school system after the Communist takeover in February 1948, which was perceived as synonymous with Sovietization. But it was, according to Olšáková, Nejedlý’s ideological conception of Czech national traditions which provoked the resistance of specialists and stimulated critical research and the formulation of different views of the past. For sociologists of memory, Křesťan’s understanding of the ‘second life’ of Nejedlý then raises questions, such as whether in Czech society’s attitude to the man a desire for the continuity of Czechoslovakia before and after the Second World War is not projected, or whether his exclusively collective image was not derived from the First Republic’s reverence for ‘Daddy Masaryk’ or from the ‘cult of the personality’ of the Soviet leader Stalin. Olšáková states that in terms of treatment and conception Křesťan’s biography is far superior to the usual Czech histories, but she ultimately has doubts about Křesťan’s assessment of Nejedlý as a politician and scholar ‘all alone., [autor recenze] Doubravka Olšáková., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Recenzentka shledává v obou publikacích kontrapozice, souvislosti a také inspiraci k zajímavým otázkám, jako je kontinuita a diskontinuita vědy v 19. a 20. století, reflexe proměny vědeckých paradigmat, strategie etablování nových vědeckých přístupů a úspěšné vědecké kariéry, postavení a emancipace ženy ve světě vědy. Přibližuje nedoceněnou osobnost filozofky Albíny Dratvové (1892–1969) a její vědecký deník a zamýšlí se nad osudem členů Pražského lingvistického kroužku a jejich předválečného vědeckého odkazu v poválečném Československu., In each of the two publications considered here the reviewer finds points in common as well as opposing views, and has been prompted to raise some interesting questions, for example, about the continuity and discontinuity of scholarship in the nineteenth and twentieth centuries, reflections on changes to academic paradigms, a strategy to establish new scholarly approaches and to achieve success in one’s academic career, and the status of women and women’s liberation in academia. The reviewer acquaints us with the underappreciated philosopher Albína Dratvová (1892–1969) and her academic diary, and considers the lives of members of the Prague Linguistic Circle and the legacy of their pre-war academic works in post-war Czechoslovakia., and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Recenzentka porovnává biografie dvou kosmopolitních českých intelektuálů, kteří působili také jako spolupracovníci komunistických tajných služeb: spisovatele Jiřího Muchy (1915-1991), syna známého malíře Alfonse Muchy, který byl v padesátých letech v Československu čtyři roky vězněn a značnou část života prožil ve Francii, a novináře Otto Katze (1895-1952), který pod jménem André Simone působil jako propagátor komunistického hnutí v meziválečné Evropě a válečných Spojených státech a Mexiku, po válce se vrátil do Československa jako funkcionář komunistického tisku a nakonec byl popraven v politickém procesu s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským. Oba autoři nejsou profesionální historici, ale publicisté; zatímco Jonathan Miles se pokusil na základě rozsáhlých archivních materiálů vypsat příběh Katze objektivně, Charles Laurence vylíčil Muchův příběh ze subjektivního hlediska a s osobním zaujetím jako součást komplikované rodinné historie. Přesvědčivěji se svého záměru podle recenzentky zhostil Laurence, také díky působivému literárnímu ztvárnění; naproti tomu Miles zůstal v zajetí pramenů s jejich zdánlivou objektivitou a nedokázal dostatečně zohlednit historický kontext. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Recenzentka vychází z toho, že zrod socialistické kultury v Československu po únoru 1948 předjímal také nový přístup k urbánním konceptům a společenské funkci architektury, která začala být chápána jako prostředek aktivní proměny „přírodního prostředí“ v „životní prostředí“ a stala se tak politikem. První recenzovaná publikace je podle ní zatím jedinou větší prací věnovanou komplexní historii takzvané Nové Ostravy a jejích satelitních sídlišť, která v této nejprůmyslovější oblasti Československa od konce čtyřicátých let minulého století vznikala. Její autor zde sleduje sovětský vliv a problém sovětizace české architektury, zároveň se ale snaží vidět pod rouškou příklonu k sovětským vzorům návrat či počátek specifického československého vývoje. Ve druhé práci pak autor zaměřil pozornost na takzvané kulturní domy jako multifunkční zařízení určené k všestrannému vzdělávání veřejnosti, které se staly typickým dobovým fenoménem, jehož zhodnocení může poukázat nejen na hlavní rysy vývoje architektury a urbanismu za komunistického režimu, ale také na měnící se chápání společnosti, respektive „lidu“. Přes dílčí historické nepřesnosti a omyly obě publikace Martina Strakoše podle recenzentky znamenají jednoznačný přínos pro pochopení dobové atmosféry v architektonických a urbanistických kruzích a zároveň historikům umožňují nahlédnout do nepříliš prozkoumaných oblastí „budovatelské“ epochy., b1_The reviewer of these two publications starts from the premise that the birth of Socialist culture in Czechoslovakia after February 1948 also anticipated a new approach to the concepts of urban planning and the social function of architecture, which began to be understood as an active way to change the ‘natural environment’ into a ‘living environment’, and this function thus became policy. The first publication considered here, whose title translates as ‘The New Ostrava and its satellites: Chapters in the history of architecture from the 1930s to the 1950s’, is, according to the reviewer, so far the only large comprehensive history of what is called Nová Ostrava (New Ostrava) and its satellite housing estates, which were built in this region, the most industrial of Czechoslovakia, from the late 1940s onwards. Its author, Martin Strakoš, traces the Soviet influence and the question of the sovietization of Czech architecture, but also tries to see, beneath the veil of the inclination to Soviet models, a return to specifically Czechoslovak changes or the beginning of new developments. In the second work under review, whose title translates as ‘Community arts centres in the Ostrava region in the context of twentieth-century architecture and art: The cornerstones of society’, the author, again Strakoš, focuses on community arts centres (kulturní domy, literally ‘houses of culture’) as multipurpose facilities intended for the all-round education of the public, which became a typical phenomenon of the period, the assessment of which can help to throw light not only on the main features of the development of architecture and urban planning during the Communist regime, but also on changes in understanding society and the ‘people’., b2_Despite their occasional historical imprecision and mistakes, Strakoš’s two publications make, according to the reviewer, definite contributions to our understanding of the atmosphere amongst architects and urban planners at the time, and they also provide historians with insight into a largely neglected aspect of the era of ‘building Socialism’., [autor recenze] Doubravka Olšáková., and Obsahuje bibliografii
Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Centrem pro ruská, středo- a východoevropská studia Univerzity v Glasgow (Centre for Russian, Central and East European Studies, University of Glasgow) uspořádal ve dnech 24. a 25. března 2012 v Praze mezinárodní workshop „Environmentální dějiny visegrádských zemí: Studená válka a environmentální vědy“, který byl podpořen Visegrádským fondem. Cílem setkání badatelů zaměřených na environmentální dějiny a na dějiny vědy bylo umožnit rozvoj spolupráce v tomto oboru se zřetelem na roli environmentálních dějin v dynamice vztahů Východu a Západu v období studené války., On 24 and 25 March 2012, the Institute of Contemporary History, Prague, together with the Centre for Russian, Central and East European Studies at the University of Glasgow, held an international workshop in Prague. Entitled ‘Environmental Histories of the Visegrád Countries: Cold War and Environmental Sciences’, the workshop was supported by the Visegrád Fund. The aim of the meeting was to enable people researching environmental history and the history of scholarship to work together more closely in this field, focusing on the role of environmental history in the relations between East and West during the Cold War., Emma Hakala ; přeložila Doubravka Olšáková., and přeloženo z angličtiny