This paper addresses the poorly understood patterning in the presence vs. absence of the accusative resumptive pronoun in the Czech relative clauses (RC) introduced by the absolutive relativizer co. Using both qualitative and frequency-based quantitative analysis, I investigate the distribution of the resumptive pronoun in authentic usage as attested in the Czech National Corpus. The study leads to the conclusion that the criteria that determine the distribution of the accusative resumptive pronoun go well beyond the traditionally invoked need for expressing agreement categories (gender, number) and grammatical relations (accusative object) or that the presence vs. absence of the pronoun should depend exclusively on the animacy of the relativized noun. Instead, the distribution appears to depend on the semantic compatibility between the relativized noun and the proposition expressed by the RC, reflecting a functional distinction between a determinative and non-determinative (explicative) interpretation of the RC; the former is unambiguously signaled by the bare relativizer co, the latter is available with the analytic co + resumptive pronounACC pattern as one of the interpretive options. and Článek se zabýv| problémem akuzativního z|jmena ve vztažných větách uvozených nesklonným co v češtině a hled| odpověď na dosud nezodpovězenou otázku, čím je v těchto větách přítomnost či nepřítomnost anaforického akuzativu podmíněna. Na základě kvalitativní i frekvenční analýzy korpusového materiálu docházíme k závěru, že korpus nijak nepotvrzuje tradičně postulovaná kritéria pro používání akuzativního zájmena, jimiž má být nutnost vyj|dřit gramatickou shodu s řídícím substantivem (v rodu a čísle) a gramatickou funkci ve vztažné větě (předmět) či role, kterou m| hr|t životnost řídícího substantiva (preferenční souvýskyt akuzativního z|jmena a neživotných substantiv). Rozbor autentického materi|lu naopak nasvědčuje tomu, že distribuce akuzativního z|jmena ve vztažných vět|ch s co je podmíněna sémantickou kompatibilitou mezi řídícím substantivem a propozičním obsahem vztažné věty, což se promítá do funkčního rozlišení mezi determinační a nedeterminační (explikativní) platností dané věty. Nepřítomnost anaforického akuzativu jednoznačně signalizuje funkci determinační, zatímco použití anaforického zájmena umožňuje obojí interpretaci.