In this paper a collection of iron objects from the Anatolian Seljuks Period, ca. 12th–13th century AD, are analysed and discussed from a metallurgical perspective. A total number of 21 iron-steel objects, small knives and flat bodied (with thin cross-section) arrowheads was examined. These objects are coming from the Seljuks’ cultural layers of Eğirdir (Isparta, Central Anatolian Caravanserai), Kubad Abad (Konya, Central Anatolian Sultan’s Palace Complex), and Samsat (Adıyaman, Eastern Anatolian Fortress). In the samples which were taken from iron tools, composite-like structures formed by different ferrous phases were revealed by metallography, SEM-EDX and micro hardness examinations. These structures are classified according to the production materials and techniques. The first group revealed signs of continuous forging and, in some cases, bloomery iron folding, which can lead to such composite-like structures. The second group consisted of tools which were produced from different starting materials which were forgewelded before or during shaping process. The crucible steel knives can be classified as another group, in which the composite-like structure exhibits totally different constituents leading to more homogeneous mechanical character. In modern times, composite materials have gained importance and become key engineering materials due to their outstanding specific properties. This study reveals that skilled Seljuks’ blacksmiths made similar materials design choices in the production of iron or steel objects, despite limited materials and metallurgical knowledge. and V příspěvku je diskutována kolekce železných předmětů z období rúmského sultanátu, ca 12.–13. stol. n. l., analyzovaná a hodnocená z metalurgického hlediska. Celkem 21 železných předmětů, menších nožů a plochých hrotů šípů (stenkým průřezem). Předměty pocházejí z kulturních vrstev rúmského sultanátu v Eğirdiru (Isparta, středoanatolský karavanseraj), Kubad Abad (Konya, středoanatolský sultanský pálácový komplex) a Samsat (Adıyaman, východoanatolská pevnost). Vzorky odebrané z železných nástrojů vykazovaly struktury podobné kompozitním, sestávající z různých strukturních fází vymezených pomocí metalografie, SEM-EDX a měřením mikrotvrdosti. Dané struktury byly kategorizovány podle užitých materiálů a techniky výroby. První skupina vykazovala známky kontinuálního kování a místy paketování svářkového kovu, které může vést k takovýmto jakoby kompozitním strukturám. Druhá skupina sestávala z nástrojů vyráběných z různých výchozích materiálů, které byly před nebo v průběhu tváření svařovány. Nože z kelímkové oceli lze klasifikovat jako další skupinu, ve které kompozitní struktura vykazuje naprosto odlišné složky, vedoucí k rovnoměrnějším mechanickým charakteristikám. V dnešní době nabyly kompozitní materiály velkého významu a díky svým výjimečným specifickým vlastnostem se staly klíčovými materiály strojírenství. Tato studie odhaluje, že zruční seldžučtí kováři volili podobnou materiálovou konstrukci při výrobě železných nebo ocelových předmětů, navzdory omezeným materiálovým a metalurgickým znalostem.