Studie nahlíží dílo současné dramatičky Lenky Lagronové prostředky feministické literární metodologie. Na základě tematické a lingvistické analýzy popisuje rysy „l´ecriture feminine“, jež se zde jeví jako paradoxní, protože je vedeno ženskou zkušeností a zároveň prostoupeno prvky křesťanské mytologie. V hrách Lagronové sledujeme konstrukci genderu skrze proces sebe-objevování ženské identity postav. Ženské tělo je tu ovšem opět chápáno rozporuplně - jako něco hrdinkám blízkého, leč nepříliš poznaného a traumatizujícího (tedy kontrastně Baudrillardovým tezím o vztahu svádění a ženy). První část článku proto rozebírá frustrující sociální zázemí hrdinek a jejich doslovné i metaforické mučednictví. Studie ukazuje, nakolik je tzv. estetika utrpení pro Lagronovou (křesťansky) příznačná, i když v gynokritickém myšlení zobrazení ženského utrpení není žádoucí. To podle Jungmannové implikuje též dvojí přístup dramatičky k mytologii ženy: demytizaci ženy jako objektu mužského zájmu a současně revizi feministické hrdinky jako sebevědomé ženy. Dvojznačnost spatřuje kritička i v motivice: zatímco například motiv krve u Lagronové znamená prolití Kristovy krve, motiv vody lze naopak interpretovat biblicky i biologicky (analogicky menstruačnímu cyklu). Druhá část studie se věnuje genderovému výkladu narativity. Autorka označuje hry Lagronové za nesyžetové, nedopověděné ženské historie, které jsou sice dramaticky statické, ale zato jim vládne mluvnost. Strategie vyprávění tak jako jediná konvenuje náboženské funkci her i ženskému psaní, neboť se tu zpřítomňuje tělo ženy a přitom se naplňuje biblická symbolika slova. Jungmannová to demonstruje na rozpadu a demiurgickém pohybu Lagronové jazyka, na kumulování a zmnožování lingvistických elementů, na popírání logu výpovědi, které se tu děje - ve shodě s teoriemi H. Cixous a J. Kristevy - skrze obrat k tělesnosti, čili rytmičnost a lyričnost jazyka. Dialog u Lagronové jde tedy podle kritičky proti logocentrické nadřazenosti jazyka v maskulinní literatuře, protože hrdinky ohledávají řeč, aby zachytily svůj pocit ve světě (ve shodě s předoidipovským vztahem matky a dítěte, jak jej popisují feministické lingvistky Irigaray a Cixous). Ačkoli se tedy diskurzy naděje a beznaděje navzájem vylučují, spatřuje Jungmannová v jejich nerozlišitelnosti a neoddělitelnosti originalitu poetiky Lenky Lagronové. and Using feminist literary methodology the article considers the works of the playwright Lenka Lagronová(b. 1963). Analyzing themes and language, it describes the features of ‘l’ecriture feminine’,which seems paradoxical here since it is guided by woman’s experience and imbuedwith elements of Christian mythology. In Lagronová’s plays one observes the construction ofgender in the self‑discoveryof the feminine in the characters. Here, however, woman’s bodyis understood to be contradictory – that is, something close to the heroines, though not quiterecognized or traumatizing (in contrast to Jean Baudrillard’s ideas about the relationship betweenseduction and woman). The first part of the article therefore analyzes the frustrating socialbackground of the heroines and their literal and metaphoric martyrdom. It seeks to demonstratethe extent to which the ‘aesthetics of suffering’ is typical of Lagronová in a Christiansense, though in gynocritical writing the depiction of woman’s suffering is frowned upon. That,the article argues, is also implied by Lagronová’s dual approach to the mythology of woman:the demythicization of woman as an object of male interest and a revision of the feminist heroineas a self‑confidentwoman. The article perceives this equivocation also in the motifs: whereas,for example, the motif of blood in Lagronová’s work means the spilling of Christ’s blood,one can reasonably interpret the motif of water also in biblical and biological terms (analogousto the menstruation cycle).The second part of the article is devoted to a gender interpretation of narrativity. The author callsLagronová’s plays theme‑free,unfinished, women’s stories, which may be dramatically static, butare dominated by the word. The strategy of narration is the only thing that suits the religious functionof the plays and also women’s writing, because a vivid picture of woman’s body is given andyet the biblical symbol of Logos is completed. This point is argued in the article by showing thedecay and demiurge function of Lagronová’s language, as well as the accumulation and reproductionof linguistic elements, the denial of the Logos of the utterance, which takes place here –in accordance with the theories of Hélène Cixous and Julia Kristeva – through the return to physicality,in other words the rhythmicity and lyricism of language. Dialogue in Lagronová’s workruns, it is argued, against the logocentricity of language in masculine literature, because the heroinesexamine language in order to express their feelings in the world (in accordance with thepre‑Oedipalrelationship of mother and child, as described by the feminist linguists Cixous andLuce Irigaray). Although discourses of hope and despair are mutually exclusive, the author ofthe article sees the originality of Lagronová’s style in their indistinguishablity and inseparability.