Lejsková-Matyášová 1970#Štukový reliéf: poslední etruský král v Římě, Lucius Tarquinius Superbus (Zpupný), v orientálním oděvu (kaftan, turban s korunou) sráží hůlkou hlavice makovic., Lejsková-Matyášová 1960#., Lejsková-Matyášová 1970#., and Ikonografický program "Bílého pokoje" tuto místnost definoval jako rodovou síň Viléma z Rožmberka, od roku 1570 nejvyššího hodnostáře českého království. Celou síň obepíná římsa v podobě řetězu řádu zlatého rouna, vysoce prestižního vyznamenání, které Vilém obdržel v roce 1585. Na severní stěně je Rožmberský a Pernštejnský znak (Polyxena z Pernštejna se za Viléma provdala v roce 1587) a dynastický charakter má i ústřední vyjev na stropě, Cornelie z dětmi. Rovněž všechny další výjevy byly inspirovány antickou římskou historií a oslavují ideu císařství. Štukatér použil jako předlohu dřevoryt Josta Ammana z Liviových dějin, které vyšlo se stejnými ilustracemi v roce 1572 a 1573, podle obr. 14 udělal dva výjevy, na prvním je Tarquinius s poslem, na druhém Tarqinius u záhonu s makovicemi.
Štukový reliéf: poslední etruský král v Římě, Lucius Tarquinius Superbus (Zpupný), v orientálním oděvu (kaftan, turban s korunou) si podává ruku s poslem svého syna., Lejsková-Matyášová 1960#., Lejsková-Matyášová 1970#., and Ikonografický program "Bílého pokoje" tuto místnost definoval jako rodovou síň Viléma z Rožmberka, od roku 1570 nejvyššího hodnostáře českého království. Celou síň obepíná římsa v podobě řetězu řádu zlatého rouna, vysoce prestižního vyznamenání, které Vilém obdržel v roce 1585. Na severní stěně je Rožmberský a Pernštejnský znak (Polyxena z Pernštejna se za Viléma provdala v roce 1587) a dynastický charakter má i ústřední vyjev na stropě, Cornelie z dětmi. Rovněž všechny další výjevy byly inspirovány antickou římskou historií a oslavují ideu císařství. Štukatér použil jako předlohu dřevoryt Josta Ammana z Liviových dějin, které vyšlo se stejnými ilustracemi v roce 1572 a 1573, podle obr. 14 udělal dva výjevy, na prvním je Tarquinius s poslem, na druhém Tarqinius u záhonu s makovicemi.
Štukový reliéf: Temperantia v bohatém šatu sedí na louce a přelévá z konvice do číše., Lejsková-Matyášová 1970#., and Ikonografický program "Bílého pokoje" tuto místnost definoval jako rodovou síň Viléma z Rožmberka, od roku 1570 nejvyššího hodnostáře českého království. Celou síň obepíná římsa v podobě řetězu řádu zlatého rouna, vysoce prestižního vyznamenání, které Vilém obdržel v roce 1585. Na severní stěně je Rožmberský a Pernštejnský znak (Polyxena z Pernštejna se za Viléma provdala v roce 1587) a dynastický charakter má i ústřední vyjev na stropě, Cornelie z dětmi. Rovněž všechny další výjevy byly inspirovány antickou římskou historií a oslavují ideu císařství. Trpělivost je bezpochyby záměrně umístěna naproti personifikaci Síly (Fortitudo).
Štuková výzdoba stropu: čtyři panely okolo rožmberské růže, uprostřed každého panelu amoretto v tunice, vystřeluje z luku šíp, dva střílí do středu, dva jiným směrem., Lejsková-Matyášová 1970#., and Amoretti jsou doslovným citátem z Raffaeolova obrazu Triumf Galateie z roku 1511 (jsou zde však zobrazeni pouze tři amorci, Melani proto jeden vzor použil dvakrát, a to pro amorky 3 a 4). Melani mohl použít některou z překreseb římské fresky, například grafiku od Marcantonia Raimondi. Je pravděpodobné, že Melani z předlohy převzal i smysl amorků. Raffael se inspiroval mýtem o marné lásce Kyklópa Polyféma k nymfě Galateie, která i přes jeho výhrůžky zůstala věrná svému milému Akidovi, kterého proto Kyklóp zahubil. Mýtus známý z Ovidiových Proměn převyprávěl v roce 1475 Angelo Poliziano, který jej pojal jako alegorii cesty člověka k bohu. Na Kratochvíli amorci s největší pravděpodobností oslavili manželskou věrnost Polyxeny z Pernštejna, která se v roce 1587 provdala za o třicet let staršího stavebníka Kratochvíle, Viléma z Rožmberka. Další štukové reliéfy v této místnosti toto čtení podporují, najdeme tu sebevraždu cudné Lukretie a velkodušnost Scipia Africana, což bylo od 15. století svatební téma.
Chlapec v tunice, pravou ruku vztahuje nahoru, k postavě Boha v oblacích, na této ruce má pár křídel. Na svěšené levé ruce má kámen., Lejsková-Matyášová 1970#., and Štukatér se těsně držel dřevořezu z díla Andrei Alciatiho, Emblematum liber, Paris 1548 (č. 99), který byl s nepatrnými obměnami začleňován do dalších vydání (například 1584 č. 120). Jedná se o alegorii Fortuny s textem, který popisuje obraz a vysvětluje jeho význam. Antickým pramenem je Juvenálova (Iuvenalis) satira "O strastech velkoměstského života" ( 3, 164-5: Paupertatem summis ingeniis obesse ne provehantur).
Štukový reliéf nad krbem: napravo velký zapálený oltář. Vousatý muž s řetězem v pravé ruce, do něho hází nahá nemluvňata. V levé části obrazu přihlíží muž ve špičatém klobouku, který zapichuje hůl do klobouku ležícího na zemi. and Krčálová 1986#, 36-37.
Čtyři štukové reliéfy. Léto: sedící žena, v levé ruce drží srp, pravou rukou si přidržuje šaty, na zemi před ní dva obilné snopy. Podzim: sedící žena, na krku má zavěšený křížek, v pravé ruce drží roh hojnosti plný ovocných plodů, levou rukou roh přidržuje v klíně. Zima: sedící žena vztahuje obě ruce nad nádobu s plameny. Jaro: sedící žena, v levé ruce drží v klíně kytici květů, pravou rukou drží velký květináč s rozkvetlými květinami. Všechny ženy mají antikizující oděvy., Lejsková-Matyášová 1970#., and Bohyněmi ročních dob byly v řecké mytologii pouze tři dcery Jupitera a Themidy - Hóry, které však měly i etické hodnoty (Auxó, Thalló, Karpó). Od pozdního starověku až do 18. století je pak ustálena ikonografie čtyř postav s typickými atributy. Jaro jako mladá žena držící květiny, Léto jako žena se srpem a klasy či snopy obilí, Podzim s hroznem vína a listy vinné révy či rohem hojnosti, Zima je v teplém oděvu nebo se ohřívá u ohniště.
Štukový reliéf v oválném rámu: Lukrécie v antikizujícím oděvu se chystá zabodnout si pravicí do prsou dýku., Lejsková-Matyášová 1960#., Lejsková-Matyášová 1970#., and Příběh cudné Lukrécie, který byl znám především z Liviových dějin a Ovidiova Kalendáře (Fasti), měl také politický podtext, neboť těsně souvisel s dějinami antického římského impéria. Štukatér se na Kratochvíli inspiroval Raffaelovou kresbou Lukrécie, jež vznikla patrně podle nedochované antické památky. Ve všeobecnou známost Raffaelova kresba vešla díky grafice Marcantonia Raimondiho. V křesťanské ikonografii měla tato postava alegorický význam Čistoty.
Štukový reliéf: na vyvýšeném pódiu v levé části obrazu je trůn, na něm sedí Scipio Africanus (římská zbroj, přilba, plnovous) se žezlem v levé ruce. Za podiem tři vojáci, Scipiova stráž. Před podiem klečí Scipiem propuštěná zajatkyně a její snoubenec, Allucius, za nimi stojí dívčin otec (vous, meč u pasu) s měšcem v ruce a její matka, všechny postavy jsou bohatě vystrojeny. Výjev rámuje svěšená drapérie., Lejsková-Matyášová 1960#., Krčálová 1986#, 36-37., and Publius Cornelius Scipio Africanus (236 - 183 BC) byl římský generál ve druhé válce punské, který se proslavil vítězstvím nad Hanibalem v Severní Africe. Historie o jeho velkodušnosti během španělského tažení, kdy po dobytí Nového Kartága propustil a štědře obdaroval zajatkyni, byla známá z Liviových dějin a výjev patřil mezi nejčastěji zobrazovaná témata z římské historie. Výjev se objevoval nejčastěji v 15. století, především na stěnách svatebních truhel. Štukatér použil jako předlohu dřevoryt Josta Ammana z Liviových dějin, které vyšlo se stejnými ilustracemi v roce 1572 a 1573.
Nad krbem štuková výzdoba: alianční erb Rožmberků a Pernštejnů (sňatek Viléma a Polyxeny 1587). Erb pánů z Rožmberka reflektuje nedoložený původ Rožmberků společný s rodem Ursinů (Orsinů), nebyl králem udělen. Vlevo štít vsazený do řetězu řádu zlatého rouna, je dělený zlatým břevnem, nad nímž je červená pětilistá růže, pod ním tři stříbrné kosmé pruhy. Rolwerkový štít vpravo nese zubří hlavu pánů z Pernštejna. Nad erby nápis "Festina lente" (Spěchej pomalu). Strop sálu zdobí motiv řetězu zlatého rouna, řádu, který byl udělen Vilémovi z Rožmberka roku 1585. and Oblíbené rčení císaře Augusta "Spěchej pomalu", jehož znění řeckém originále zachoval Suetonius v císařově životopise, bylo též motto císaře Ferdinanda I. a stalo se i životním heslem Viléma z Rožmberka.