Dvoupodlažní řadový obytný dům. Od roku 1807 v něm žil znalec antické řecko-římské kultury, piaristický učitel József Grigely. Pod římsou pět figurálních reliéfů a pět medailonů. V medailonech portréty filosofů a básníků s nápisy. Alegorické reliéfy v obdélných zahloubených polích. První skupinka zleva - múza a Orfeus hrající zvířatům (múza v drapérii, na hlavě koruna, opírá se levou rukou o oltář s knihami, drží v ruce dvě trumpety, na pravé ruce má navlečeny dva vavřínové věnce, třetí drží v natažené ruce, na zemi kniha, Orfeus sedí, hraje na lyru, u jeho pravé nohy sedí zvíře). Druhý reliéf: žena v drapérii, v pravici drží rozvinutý svitek, opírá se o oltář s knihami, v levé ruce drží blesky, před ženou na zemi kniha a helmice, naproti ženě stojí chlapec, v natažené pravici drží svitek. Nad vchodem alegorický výjev - Athéna, ochránkyně věd a umění. Na levé straně reliéfu skupinka alegorie Umění: chlapec, drží paletu, maluje na plátno na stojanu, na zemi před ním sedí puto, maluje na papír, u jeho nohou busta, v pozadí sokl s koulí, na ní stojí nahá ženská postava s palmovou ratolestí v ruce. Další skupinku tvoří žena s knihou a zavázanýma očima, z jejích obou stran dítě (dítě po její pravici ve fraku), nad hlavou dítěte po ženině levici drží Athéna vavřínový věnec. Athéna s helmicí na hlavě, drží kopí, vedle ní kniha a hlava Jupitera. Za Athénou další skupina postav - alegorie Věd, chlapec sedí u globu, vedle něho zeď s dalekohledem, o zeď se opírá dívka v drapérii; další postavy: sedící puto s knihami, nad ním okřídlená postava s rohem hojnosti, za knihami hvězdný globus. Reliéfy pokračují na pravé straně od vchodu dvěma výjevy, patrně alegoriemi Vzdělání patrně v histoii a právu. První skupinu tvoří sedící žena, píše na rozvinutý svitek řeckými písmeny, proti ní stojí žena u tabule s řeckými písmeny. Poslední dvojicí jsou postavy stojících žen v drapérii, první stojí u oltáře, na něm přidržuje desku s písmeny AB a gama delta, v pravici drží svitek; druhá žena stojí u oltáře, nad ním drží váhy, na zemi leží knihy., Medvey 1939, s. 17; Szatmári 2001, s. 9-10., and Alegorické výjevy i fiktivní portréty v medailonech čerpají inspiraci v antické kultuře. V medailonech jsou zobrazeni významné řecké a římské historické osobnosti: řecký filosof Sókratés (asi 469 - 399 př. Kr.); římský básník Vergilius Publius Maro (70 - 19 př. Kr.); politik, spisovatel a největší římský řečník Marcus Tullius Cicero (106 - 43 př. Kr.); římský historik Titus Livius (59 př. Kr.- 17. po Kr.); slavný římský řečník, autor učebnice rétoriky Marcus Fabius Quintilianus (asi 35 - 45 Př. Kr.- 100 po Kr.); římský filosof, politik, básník a vychovatel císaře Nerona Lucius Annaeus Seneca ml. (4 př. Kr.- 65 po Kr.). Alegorické výjevy kladou důraz na hodnoty umění, vědy a vzdělání, k nimž se tímto hlásí obyvatelé domu.
Kresba: mladík kráčí vedle býka, ukazuje levicí dopředu, přes rameno má pedum, za býkem další postavy. Před býkem oltář s ohněm s obětníky. Nad oltářem letí Fama s věncem., Fučíková 1997#, I/220., and Patrně studie k výzdobě vídeňské vily Maxmiliána II. (Neugebäude, 1576, dnes v troskách).
Olej na plátně (49 x 36. 5 cm). V popředí žena ve smutečním rouchu, na hlavě koruna, pije z poháru, před ní zápalný obětní oltář, za ním architektura mauzolea Mausolea v Halikarnassu., Vidmar 2011#, 237-255., and Artemísia, sestra a manželka Maussola, po jeho smrti vládkyně. Na památku svého manžela dala postavit mauzoleum v Halikarnássu, které bylo považováno za jeden ze sedmi divů světa. Po smrti manžela trpěla žalem, říkalo se, že si jeho popel rozpouštěla v poháru vína. Na zámku český Krumlov je 11 obrazů inspirovaných obrazovou předlohou, kterou bylo literární dílo (Pierre Le Moyne, La gallerie des femmes fortes. Chez Antoine de Sommaville, Paris 1647, des illustrations Gilles Rousselet (1610-1686) et Abraham Bosse d'apr?s Claude Vignon (1593-1670). Antická tematika je zachycena na šesti z nich.
Leda kopulující s labutí., Knauer 1969#., and Příběh o Jupiterovi a Lédě se v antice nikdy nedočkal podrobnějšího zpracování. Zmiňuje se o něm už v 5. století př. Kr. Eurípidés (Helena 16-21: Jupiter v podobě labutě vlétl do Lédiny ložnice), Ovidius v Proměnách (met. 6, 109), Hyginus ve svých Bájích (fab. 77: spojení situuje na břeh řeky) a celá žada dalších autorů. Antická řecká zobrazení Lédy s labutí pocházejí ze 4.-3. století př. Kr., v antickém římském umění bylo téma velmi populární. V renesanci bylo známo několik antických exemplářů obou hlavních typů, se stojící a se sedící Lédou, nejznámější exemplář se stojící Lédou je dnes v Britském muzeu, další jsou v Athénách, Benátkách (A) a v Seville (B). Reliéf v Seville byl v šestnáctém století pravděpodobně v Římě. Je známý z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu (D, E). Renesanční umělci však dávali přednost sedící Lédě. Na dveřích vatikánské baziliky sv. Petra Filarete v letech 1438-45 Lédu zobrazil, jak sedí na oltáři, aby zdůraznil symbolický význam výjevu (C). Na antických sarkofázích se často objevuje láska bohů a smrtelníků, jež v tomto kontextu symbolizovala vítězství nad smrtí. Na kresbě z poloviny 16. století podle antického sarkofágu (F), který byl v renesanci na Quirinalu v Římě, jsou například po stranách geniové smrti s vyhaslými pochodněmi života, nalevo Jupiter a Ganymédés, napravo Jupiter a Léda (Codex Pighianus f. 301). Na tom byl založen také renesanční výklad Jupiterových lásek. Smrt polibkem („mors osculi“, „morte di bacio“) byla předpokladem nanebevzetí a nesmrtelnosti, což byla klíčová koncepce renesanční novoplatónské filosofie lásky.
Štukový reliéf nad krbem: napravo velký zapálený oltář. Vousatý muž s řetězem v pravé ruce, do něho hází nahá nemluvňata. V levé části obrazu přihlíží muž ve špičatém klobouku, který zapichuje hůl do klobouku ležícího na zemi. and Krčálová 1986#, 36-37.
Olej na plátně (115 x 154 cm): Decius Mús (vavřínový věnec, plášť přetažený přes hlavu) stojí u zapáleného oltáře s dýkou v levé ruce. Před ním stojí kněz Marcus Livius (plášť přetažený přes hlavu), jednou rukou ukazuje na dýku a druhou na bojiště nalevo. Vedle něj další kněz s pláštěm přes hlavu. Za Deciem kůň a dva vojáci, za nimi kopí a římské bojové standarty., Togner 1999#, s. 83-84 č. 49., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky patrně ve druhé polovině 18. století. Bonito převzal základní kompozici obrazu od Rubense, který výjev zobrazil v rámci série věnované Deciovi Musovi z lichtejnšské sbírky ve Vídni (1616-17), schéma je oproti originálu zrcadlově převráceno.
Olej na plátně (112 x 159 cm): Mucius Scaevola (antická zbroj) pravici s mečem nad ohnem hořícím na oltáři, levicí ukazuje za sebe, na Řím. Dívá se na krále Larse Porsennu (antická zbroj), sedící ve válečném stanu. Za ním vojáci s fasces a s vojenskou standartou, v pozadí vlevo válečný stan., Togner 1999#, s. 83-84 č. 50., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky patrně ve druhé polovině 18. století. Kompozice obrazu opakuje schéma známé např. z obrazu Rubense a Van Dycka v Budapešti z doby před rokem 1621.
Olej na plátně (153 x 222 cm): ve středu obrazu je nahoře socha sedící Diany na vysokém soklu, před ním je oltář s hořícím ohněm, za ohněm soška jelena. U oltáře je kněžka Diany (bílý šat přetažený přes hlavu, za oltářem ženy, jedna s flétnou. Před oltářem klečí žena s jelínkem, vedle ní dítě. V popředí vlevo muž přivádí jelena a napravo dvě ženy se psy. and Togner 1999#, s. 303-304, č.303
Olej na plátně (83, 5 x 133 cm): před antickou ruinou stojí kněz (zahalená hlava v plášti) u zapáleného oltáře, vedle velká nádoba. V popředí skupina žen a děti hrajícíc si s kozlem, za oltářem muži přivádějí obětního býka, v průvodu je vidět sekyru. Před průvodem tři ženy. Napravo v průhledu krajina., Togner 1999#, s. 254 č. 252., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky kolem roku 1690.
Nástropní malba: Psýché u Proserpiny. Scéna v chrámu s hořícím obětním oltářem. Psýché klečí před sedící Proserpinou, oběma rukama drží nádobku s elixírem krásy., Togner 2010#, 55-56., Dufková 2010#, 3., Mádl 2011#, 214-236., and Cyklus sedmi výjevů ve středu stropu inspirovaných Zlatým oslem. Autor se téměř doslovně inspiroval rytinou M. Coxie.