Autor vyzvedává dvě zřetelné přednosti Křesťanovy rozsáhlé biografie, a to samotné úsilí věnovat se maximálně zevrubně důležité a dosud málo vyložené postavě českých moderních dějin, jíž Zdeněk Nejedlý byl, a snahu dostávat se Nejedlému „pod kůži“ s využitím mnoha často neznámých dokumentů osobní povahy. V jeho posouzení knihy však převažuje kritika, především teoretického a metodologického charakteru. Polemizuje s Křesťanovým rozhodnutím sledovat spíše Nejedlého jednání v různých situacích a vztazích než vývoj jeho názorů, neboť tím podle něj rezignoval na postižení hlubších souvislostí a kontextů tohoto jednání a ulpěl většinou na popisném výčtu faktů a detailů, pro jejichž hierarchizaci mu chybí formulace autorského hlediska významu a důležitosti. Ve svém podání tak podle Havelky jako by podlehl nectnostem pozitivistického přístupu historických prací právě Zdeňka Nejedlého. Křesťan sice řadu životopisných údajů o něm upřesnil či prohloubil, zůstal ale většinou v zajetí citovaných svědectví, aniž by cítil potřebu dešifrovat kontexty jejich vzniku. Ve svém sympatizujícím pohledu se přitom zastavuje před rozborem následků Nejedlého vlivu a rozhodnutí, takže portrét jeho osobnosti vyznívá nekriticky a omluvně. Navíc v něm citelně chybí postižení Nejedlého role ve vývoji české vědy. Jako zásadní nedostatek pak Havelka autorovi vytýká absenci prosopografické perspektivy, která by Nejedlého činy a dílo ukázala jako součást nebo reprezentaci obecnějších českých, případně i evropských kolektivních charakteristik a postojů své doby., b1_The author emphasizes two obvious strengths of Křesťan’s large biography of Zdeněk Nejedlý - namely, the mere effort it takes to devote oneself to as thorough a treatment as possible of this important and still little discussed figure of modern Czech history, which Nejedlý certainly was, and, second, the endeavour ‘to get to the heart of Nejedlý’ by using many often unknown documents of a personal nature. In his assessment of the biography, however, the author is mainly critical, particularly about the lack of theoretical basis and method. He takes issue with Křesťan’s decision to discuss Nejedlý’s behaviour in various situations and relationships rather than to trace the development of Nejedlý’s views, because, according to Havelka, the author has thereby abandoned any ambitions to identify the deeper connections and contexts of this behaviour, and has clung mostly to a descriptive enumeration of facts and details, and cannot put them into a hierarchy because he has failed to formulate his own standpoint on Nejedlý’s meaning and importance. In his treatment, according to Havelka, Křesťan thus seems to have given in to the vices of the positivistic approach of Nejedlý’s own writings on history. Though Křesťan has made more precise much biographical information about him, or has at least provided more detail, he has, mostly remained prisoner to quoted testimonies, without feeling a need to decipher the contexts of their origin. In his sympathizing look he fails to analyse the consequences of Nejedlý’s influence and decisions, so that his portrait seems uncritical, apologetic. Moreover, the portrait palpably fails to identify Nejedlý’s role in the development of Czech scholarship., b2_Havelka sees the absence of a prosopographical perspective as a fundamental shortcoming, for that would have shown Nejedlý’s works and deeds as part of, or as a representation of, more general collective Czech and, sometimes, European characteristics and attitudes of the times., [autor recenze] Miloš Havelka., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
a1_Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha - Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím. Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně., a2_Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti., a3_Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky., b1_This review article is concerned with the most important recent books about the life and works of Václav Havel (1936-2011) as a key figure of Czechoslovak and Czech history in the last fifty or so years. The books under review are Eda Kriseová, Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Prague: Práh, 2014; published in English as Vaclav Havel: The Authorized Biography, trans. Caleb Crain), Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (V. H.: A spiritual portrait in the context of twentieth-century Czech culture. Prague: Knihovna Václava Havla, 2011), Daniel Kaiser, Disident: Václav Havel 1936-1989 (Prague and Litomyšl: Paseka, 2009) and Prezident: Václav Havel (Prague and Litomyšl: Paseka, 2014), Jiří Suk, Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Politics as theatre of the absurd: V. H. from 1975 to 1989. Prague and Litomyšl: Paseka, 2013), and Michael Žantovský, Havel (Prague: Argo, 2014). Havelka seeks to identify not only the strength and weaknesses of these biographies, but also the discontinuities and continuities of Havel’s thinking, the successes and failures of his politics, and the many dimensions of his personality, which the authors have to various degrees succeeded in conveying. First of all, he summarizes the publications and puts them into the context of criticism of Havel’s thinking and politics since the 1960s, and especially from the 1990s onward, which has been articulated from different, often contradictory, intellectual and political positions. He then moves on to the books under review. Eda Kriseová, a writer, dissident, and later a colleague of Havel’s at Prague Castle, calls her biography (essentially a re-edition of the 1991 publication) a ‘dissident romance’. She portrays Havel as a positive hero of times past and as a model for the present., b2_ Whereas in the early 1990s, according to Havelka, her biography largely fulfilled its purpose, which was quickly to familiarize the reader with Havel and his ideas, considering the needs of the times, it now seems too personal and superficial. In his biography of Havel, the literary historian Martin C. Putna, who for some time was also the director of the Václav Havel Library in Prague, thoroughly and sometimes inventively explores the spiritual roots, inspirations, and connections of Havel’s thinking and attitudes. This enables Putna to make some interesting links between family tradition and national culture, and between purely individual horizons and efforts and influence on a large part of society. He builds grand interpretations in his interpretations, and presents them in a readable way, but his portrait, according to the reviewer, remains too one-sided and fails to show Havel’s personality in something at least approaching its entirety, from which it be would then be possible to convincingly explain a number of aspects of his decision-making and conduct. The two volumes of the biography by the journalist Daniel Kaiser are, in comparison with the other works, the largest, in terms of what they cover, but, according to the reviewer, they are the least straightforward. Kaiser primarily concentrates on politics, which seems rather one dimensional, and his efforts to achieve objective completeness and be above the fray, together with his endeavour not to omit anything important or interesting, collide with his own implicit political convictions. In the process, he tends simply to describe events and arrange them, disrupting the narrative with the repetition of some worn-out journalistic platitudes. Nevertheless, he makes good use of some hitherto neglected or unknown material. The book by the historian Jiří Suk is not a biography in the true sense of the word., b3_ Rather, it is a penetrating work of history and political science, which does not over simplify, but instead presents a telling and compelling picture of a politician in the maelstrom of history. Among the strong points of Suk’s interpretations is the fact that he structures meanings, often with the help of his own meta-historical concepts. He puts his findings into new contexts, and usefully takes into account previously neglected material about the dissidents, which he has found in the files of the State Security Services (Státní bezpečnosti - StB). In his biography, published in Czech, English (Havel: A Life. London: Atlantic Books, 2014), and other languages, the former translator, politician, diplomat, and now director of the Václav Havel Library, Michael Žantovský depicts, according to the reviewer, Havel’s personality in much more contoured and balanced way than the previously discussed authors have done. Drawing on his previous experience as a psychologist, together with an intimate personal knowledge of Havel, Žantovský has achieved what his predecessors, who were by and large more interested in politics, did not even really attempt to do - namely, to relate concrete social and political situations to Havel’s fundamental convictions about life and art and his intellectual disposition, in order to offer a biographical explanation of Havel’s political programme., and Miloš Havelka.
Autor se zastavuje u archetypálního půdorysu „komedie“, který si Jiří Suk vypůjčil od literárního teoretika Northropa Fryeho jako výkladový rámec své knihy, a zamýšlí se nad tím, nakolik se dá použít i pro porozumění Havlovým dramatizací absurdity a absurdní povahy politiky. Podle jeho soudu je lépe vystihuje žánr grotesky, spočívající na napětí mezi nesmiřitelnými protiklady a paradoxy. Právě jejich existenci a působení v životě a činnosti Václava Havla ve sledovaném období dokázal Jíří Suk velice plasticky ukázat. Z jeho knihy lze usuzovat, že Havel nevěřil na historický happy end, dějiny pro něj byly naopak otevřeným, neukončeným a nenaplánovatelným děním. Tento způsob intelektuálního vztahování ke světu zůstal podle autora Havlovi vlastní i v prezidentské roli po změně režimu v listopadu 1989. Sloužil mu k distanci od stávající reality i k ironické distanci od sebe sama a tematizován byl například v antinomiích morálky a politiky nebo občanské společnosti a stranické demokracie. Patří k přednostem Sukovy práce, jak účelně významově strukturuje bohatý pramenný materiál s použitím vlastních metahistorických pojmů i převzatých metafor typu „obnovení pořádku“ nebo „šedá zóna“. Suk ukazuje Havla přesvědčivě jako centrální osobnost Charty 77 a politického převratu, jeho výklady jsou vysoce poučené a představují dosud nejhlubší vhled do dané problematiky., The author focuses on the archetypal plan of ‘comedy’ which Jiří Suk has borrowed from the literary theorist Northrop Frye as the interpretational framework for his book about Václav Havel. Moreover, the author questions the extent to which it can properly be used to understand Havel’s dramatizations of absurdity and the absurd nature of politics. In the author’s judgement, these would have been better classified under the genre of the grotesque, which consists in the tension between irreconcilable opposites and paradoxes. It is their existence and operation in Havel’s life and work in the period covered by the book, which Suk has so vividly demonstrated. From this book, one can reasonably conclude that Havel did not believe in a historical happy ending; indeed, history for him comprised open-ended and unplanned events. This way of intellectually relating to the world remained, according to the author, true of Havel also in his role as President after the Changes beginning in November 1989. It helped him to maintain his distance from reality at that time, and also to maintain ironic distance from himself; it is thematized, for example, in the antinomies of morals and politics or civil society and the multi-party system. Among the strong points of Suk’s work is how he has structured the wide range of primary sources according to their meaning and for his own purposes, by using his own meta-historical terms and also adopting metaphors such as the ‘restoration of order’ or the ‘grey zone’. Suk persuasively shows Havel as the central figure of Charter 77 and the Changes. His interpretations are well informed, and constitute the deepest probe into the topic so far., [autor recenze] Miloš Havelka., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize