Abstrakt: Mezi představitele filosofické antropologie bývá řazen také švýcarský biolog a zoolog Adolf Portmann. Studie zkoumá legitimitu tohoto zařazení prostřednictvím analýzy filosofické relevance Portmannova myšlení, a to na příkladu dvou nejznámějších motivů jeho díla: jednak původního a objevného konceptu „extra-uterinálního“ prvního roku života lidského mláděte v tzv. sociálním uteru, jednak převzatého konceptu „niternosti“, který je charakteristický pro všechny živočichy. Během „extra-uterinálního“ roku lidské mládě postupně vrůstá do lidského světa prostřednictvím osvojování tří základních lidských rysů. Jde o vzpřímené držení těla, které osvobozuje ruce a vede k zaujetí frontální pozice vůči nyní se otevírajícímu světu, dále o osvojování si řeči prostřednictvím slov a znaků a konečně o rozvíjení „technické“ inteligence či jednání na základě vhledu. V těchto třech výlučně humánních formách vedení života se podle Portmanna rovněž demonstruje i „niternost“, která je typicky lidským způsobem sebe-manifestace. Na základě definování souvislostí obou výše zmíněných Portmannových konceptů by bylo možné koncipovat takové určení člověka jakožto osoby, které by se stalo fundamentálním prvkem klasicky pojaté filosofické antropologie. Toto určení však Portmann sám nikdy nevypracoval, a zůstává tedy v odborné literatuře doposud pouhým desideratem., Adolf Portmann is counted among the key protagonists of philosophical anthropology, although he was formerly a biologist and zoologist. Thus, the paper presented here poses the question of the legitimacy of such a claim and investigates the philosophical relevance of Portmann’s work. Two of his most renowned conceptions serve as examples: First, the “extra-uterine” year in the “social uterus,” during which the human child grows into the upright carriage of body, learns of speech through words and signs and learns of “technical intelligence,” all of which together make the child become a genuine human being. Second, the conception of “Innerlichkeit,” which is rendered into English as “centricity,” is a common feature of all living beings and is significant through self-manifestation. The two conceptions are intertwined with one another and offer the basis for an eventual conception of the human being as a person. This is a fundamental tenant of classical philosophical anthropology, something which Portmann himself never elaborated on, and it thus remains a desideratum in the scholarship., and Adolf Portmann wird allzu selbstverständlich unter die Protagonisten der philosophischen Anthropologie gerechnet, obwohl er eigentlich vom Fach her Biologe und Zoologe war. Deshalb stellt die vorliegende Studie die Frage nach der Legitimität dieser Meinung und der philosophischen Relevanz Portmanns anhand einer Überlegung über zweierlei Grundkonzeptionen, durch welche Portmann bekannt wurde: Einerseits das „Extra-uterine“ Jahr im „Sozial-Uterus“, während dessen das frühzeitig geborene Kind sich sowohl die aufrechte Haltung des Körpers als auch die Wort- und Zeichensprache und schließlich das „technische Denken“, bzw. „einsichtige Handeln“ aneignet, die alle zusammen laut Portmann das Kind überhaupt erst zu einem Menschen machen. Andererseits die „Innerlichkeit“, die als ein Grundzug aller Lebewesen in der „Selbstdarstellung“ besteht und sich vollzieht. Beide Grundkonzeptionen hängen miteinander zusammen und können zur Grundlage einer möglichen Konzeption des Menschen als einer Person dienen, welche zwar für die klassische philosophische Anthropologie grundlegend ist, die jedoch von Portmann nie vorgelegt wurde und die deshalb als ein eventuelles Desiderat in der Fachliteratur aussteht.
Edmund Husserl (1859–1938) obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica (dále jen EB), ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie (s ní to bylo pak celkem 4017 slov), ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku (včetně všech předchozích verzí) byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana (Hua), podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka | .U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie.
Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
Ve 30. letech 20. století se Martin Heidegger pokusil vysvětlit „dějiny Bytí“ vedoucí ke stavu, jejž nazýval „zapomněním Bytí“. Zaměřil se přitom na vliv moderní vědy, jež je podle něj jistým druhem metafyziky. Základní povaha moderní vědy podle Heideggera spočívá v jejím mathématickém charakteru. Řecký výraz " to mathéma“ znamená "to, co se lze naučit“ a "co je předchůdně známo“. Heideggerovým cílem je ukázat, že mathématický charakter moderní vědy rozhoduje o obecném chápání významu "bytí“ a že moderní věda nahrazuje metafyziku, v níž tkví její původ., In the mid of 1930s Martin Heidegger attempted to explain the
“history of Being” leading to what he called “the oblivion of Being". In this he focused on the impact of modern science, which he grants to be a sort of metaphysics. According to Heidegger, the main feature of the modern science consists in what he calls the mathéma -character. Th e Greek word “to mathéma” means “that what can be learned” and “what must be know beforehand.” It is Heidegger’s intention to show that the mathéma-character of modern science is deciding about the general understanding of the meaning of “being” and that modern science is replacing the metaphysics, which is the origin of the modern science., and Aleš Novák.
Fenomenologie není pouze specifi cká metoda filosofi ckého zkoumání, ale též svébytná fi losofi cká pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné fi losofi cké nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofi e, a to v kontrastu proti dobově populárním fi losofi ckým pozicím, jimiž byly naturalismus a fi losofi e světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba zmíněné typy fi losofi e skutečně přísně vědeckou fi losofi í, jež bude fi losofi í fenomenologickou. and Since phenomenology isn’t just a method of philosophical research but also a genuine philosophical stance, Husserl discusses in his famous article Philosophy as a Strict Science from 1910/11 at least three notions of philosophy to demonstrate, what should be considered solely as a scientifi c philosophy. Th is may only be his phenomenological philosophy, which Husserl contrasts against both in his time most popular philosophical positions, i.e. the naturalism, and the philosophy of world view. But there is also another “brand” of philosophy that’s being mentioned in his article: the so called ‘Tiefsinn’. Is it a fourth notion of philosophy, or just the extreme derivation from the “world view”? Not only shall our article answer that question, but also demonstrate Husserl’s conception of a phenomenological philosophy being a strict scientifi c philosophy in contrast to naturalism as well as the world view.