The paper compares Carnap’s and Hempel’s Standard Conception of Scientific Theories with Newton’s method of theory construction as applied in his Principia. It is shown that the latter is built, contrary to Carnap’s and Hempel’s views, by a cyclical method., Příspěvek porovnává Carnapovu a Hempelovu standardní koncepci vědeckých teorií s Newtonovou metodou konstrukce teorie, jak je aplikován v jeho Principii. To je ukazováno že latter je postaven, na rozdíl od Carnap je a Hempel pohledy, cyklickou metodou., and Igor Hanzel
Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
This study deals with a controversy between Leibniz and Clarke concerning the relativity of space. Although substantivalism, i.e. an approach treating space as a substance, is to be indicated as the main target of Leibniz’s attack, it has usually been replaced by Newtonian absolutism instead, as a proper opposition to Leibniz’s relationalism. However, such absolutism has not been defined ontologically, but dynamically, as if the difference between their conceptions consisted of a different approach to the inertiallity of motion. However, this would mean that while Leibniz intended to reduce all motion to an inertial one, Newton reduced it to a noninertial one instead, or that only one of them acknowledged the existence of noninertial motion at all. Nevertheless, none of them actually denied the existence of noninertial motion, and although all motion indeed seemed noninertial to Newton, Leibniz never responded to such a challenge in the course of their correspondence. and Předmětem této studie je polemika mezi Leibnizem a Clarkem ohledně relativity prostoru. Přestože za cíl Leibnizova útoku by se v kontextu této polemiky patřilo označit v prvé řadě substantivalismus, tj. přístup nakládající s prostorem jako se substancí, obvykle bývá do opozice vůči Leibnizovu relacionalismu kladen spíše newtonovský absolutismus. Vzhledem k tomu, že takto pojatý absolutismus nebývá vymezován ontologicky, nýbrž dynamicky, musel by v takovém případě rozdíl mezi jejich pojetími spočívat v odlišném přístupu k inercialitě pohybu. To by tudíž jinými slovy znamenalo, že zatímco Leibniz veškerý pohyb redukoval na inerciální, Newton jej redukoval naopak na neinerciální, případně, že pouze jeden z nich uznával existenci neinerciálních pohybů. Existenci neinerciálních pohybů však ve skutečnosti nepopíral žádný z nich, a přestože Newtonovi se neinerciálním jevil být vskutku veškerý pohyb vůbec, Leibniz na takovou výzvu v rámci clarkovské korespondence již nereagoval.
This article will introduce Isaac Newton’s fundamental methodological concepts applied for a solution concerning a question of gravity in his Principia Mathematica. The method of deduction of propositions from phenomena can be described as demonstrative induction. The main aim is to show that this method proposed by Newton explicitly contains a criticism of hypothetico-deductive methodology as an inadequate approach to the study of nature. As opposed to hypothetico-deductive method, demonstrative induction is capable of producing theories with much richer empirical and epistemological value. Delimitation against hypothetically deduced theories is closely connected with criticism of mechanical materialism, most notably in a form proposed by René Descartes. Consequently, it has led Newton to not only reject the universality of mechanical premise but also to certain level of immunization against all competitive hypothetically based theories. and V tomto článku budou představeny základní aspekty metodologie Isaaca Newtona aplikované v Principia Mathematica na řešení otázky povahy gravitační síly. Metoda vyvozování propozic přírodních jevů může být označena jako demonstrativní indukce. Cílem článku je ukázat, že tato metoda, jak ji zastával Newton, v sobě explicitně obsahovala kritiku hypoteticko-deduktivní metody jako zcela neadekvátního přístupu ke zkoumání přírody. Oproti hypoteticko-deduktivní metodě je demonstrativní indukce schopna produkovat teorie empiricky i epistemologicky mnohem bohatší. Vymezení se vůči hypoteticky založeným teoriím je úzce spjato s kritikou mechanického materialismu především v podobě, v jaké ji zastával René Descartes. Ve svých důsledcích to Newtona dovedlo nejen k odmítnutí univerzálnosti mechanické premisy, ale také k určité imunizaci vůči veškerým konkurenčním hypoteticky založeným teoriím.