Josef PÁVEK, Nesmrtelná Antigona: Práce, Praha 28.7.1987 Z více než sto dvaceti divadelních her jednoho z největších dramatiků všech dob, starořeckého Sofokla (496 - 406 př. n. l.) tvořícího s Aischylem a Euripidem slavné trojhvězdí antických tragédů, se zachovalo pouhých sedm; z nich nabyla - vedle Oidipa vladaře - mimořádného významu pro celý další vývoj světového dramatu jeho Antigona. Příběh mladé, ušlechtilé dcery thébského Kreonta, která s obětí vlastního života pohřbí přes nejpřísnější otcův zákaz tělo svého mrtvého bratra Polyneika, jenž padl v řadách nepřátelského vojska při obléhání rodných Théb, když zabil v bratrovražedném boji bratra Eteoklea, je dějovou motivací věčného konfliktu svědomí a práva, moci a citu, zákona a piety, dramatického konfliktu, který se stal pro svůj výrazný humanitní akcent předmětem nesčetných novodobých literárních i hudebních ztvárnění a promlouvá naléhavě i k nám. Tím je zároveň živým dokladem známé skutečnosti, že jisté elementární etické a estetické normy jsou obecně platné. Mimořádné nároky, které klade tento nevšední text na své dnešní interprety, spočívají v nezbytném slaďování anticky chápané osudové determinace lidského dění s jeho moderním, racionálním pojímáním patetické monumentality projevu s moderní, nepatetickou dikcí, pevný řád děje a morálního kodexu jeho hrdinů s optikou divadelníka a diváka posledních dvou desetiletí 20.století. A to je právě to, co se sympatickému souboru Divadla E. F. Buriana podařilo jenom částečně vyjádřit. V tomto směru zaznamenává úspěch citlivě koncipovaná režie Jana Bartoše, která spolu se scénografií Miloně Kališe, kostýmním řešením Jany Zbořilové a pozoruhodně atmosférotvornou hudební složkou Jiřího Bulise vytvořila spolehlivý,moderní rámec hilarovského typu pro interpretaci antické tragédie, která však zůstala, žel, na půli cesty; to je o to politováníhodnější, že integrující součástí tohoto rámce je i vynikající české přebásnění řeckého textu Václavem Renčem i neobyčejně působivé zpívané chóry. Ze všech jevištních ztvárnitelů tohoto nesmrtelného díla jsou zmíněnému syntetickému, monumentálně civilnímu pojetí nejblíže dikčně dokonalé, citově přesvědčivé výkony Jaroslava Vágnera (Koryfaios), Alfréda Strejčka (Posel) a Jiřího Hromady (Haimón) a do značné míry i Václava Boušky (Teiresias), Zdeňka Dolanského (Hlídač) a hostující Magdy Kirchnerové (Isména). Ladislav Křiváček, kterého známe jako spolehlivého interpreta náročných rolí klasického i soudobého repertoáru, podlehl příliš jednostranně vnitřnímu patosu postavy, který převedl do patosu vnějšího, nestylově expresivního. Nejcitelnější slabinou představení byla však Veronika Gajerová, upadající místy do křečovitě patetizujícího fortissima, v místech tlumených naopak do slzami snížené srozumitelnosti. Dramaturgii divadla přísluší nepochybně zásluha, že nám znovu oživila geniální obraz antické kultury, sotva však lze s úspěchem realizovat Hamleta bez Hamleta, Maryšu bez Maryši, Fausta bez Fausta a Antigonu bez Antigony. snímek: bez označení