a1_ Tématem článku jsou vztahy mezi Nicolae Ceauşeskem (1918-1989), generálním tajemníkem Rumunské komunistické strany (Partidul Comunist Român) a předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky, a Josipem Brozem Titem (1892-1980), předsedou Svazu komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) a prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tak jak se vyvíjely v politické rovině v letech 1966 až 1969, tedy v době, kdy vrcholilo a posléze bylo potlačeno reformněkomunistické hnutí v Československu. Analýza rumunského historika těží především z nedávno zpřístupněných dokumentů v rumunských centrálních archivech referujících o pěti schůzkách mezi oběma státníky v uvedeném období. Autor nastiňuje vztahy Rumunska a Jugoslávie od padesátých let minulého století a charakterizuje jejich pozici v rámci mezinárodního komunistického hnutí, která byla také hlavním tématem rozhovorů Tita s Ceauşeskem. V zájmu obou vůdců bylo udržet si větší manévrovací volnost, kterou se jim podařilo vydobýt vůči Sovětskému svazu, a zabránit upevnění jeho dominance v „socialistickém táboře“, kterou se zejména Rumuni snažili vyvažovat přátelskými vztahy s Čínskou lidovou republikou. Vzájemný vztah Tita a Ceauşeska líčí autor jako založený na důvěře, jež vycházela ze sbližování společných zájmů a umožňovala koordinovat zahraničněpolitické postoje i překonávat dílčí neshody. Toto strategické partnerství se projevilo i v otevřené jugoslávské a rumunské podpoře pražského jara, jak ji nejnápadněji deklarovaly návštěvy obou státníků v Praze vpředvečer vojenské intervence pod vedením Sovětů do Československa, a poté v odmítavém postoji vůči tomuto násilnému aktu., a2_Srpnovou okupací Československa se Tito, a zvláště Ceauşescu cítili přímo ohroženi a konzultovali spolu možnosti, jak předejít nebo čelit eventuální sovětské invazi do jejich zemí. Autor přitom připisuje Titovi zásadní vliv na proměnu Ceauşeskovy rétoriky od konfrontačního veřejného odsouzení okupace po pragmatické potvrzení loajality ke Kremlu. Oba státníci poté volili cestu zdrženlivosti a snahy o zlepšení vztahů se Sověty, aniž by změnili svůj nesouhlas s okupací a odpor k sovětské hegemonii. Nejodhodlanějším gestem vzdoru Nicolae Ceauşeska bylo přijetí amerického prezidenta Richarda Nixona v srpnu 1969 v Bukurešti., b1_The article is concerned with the relations between Nicolae Ceauşescu (1918-1989), the General Secretary of the Romanian Communist Party and Chairman of the State Council of the Romanian Socialist Republic and, on the other side, Josip Broz Tito (1892-1980), the Chairman of the Union of Communists of Yugoslavia and President of the Socialist Federative Republic of Yugoslavia, as they developed at the political level from 1966 to 1969, when the reform Communist movement in Czechoslovakia was coming to a peak and was soon crushed. This analysis by a Romanian historian draws mainly on records recently made accessible in central Romanian archives, which relate to the five meetings between these two senior politicians in this period. The author outlines Romanian-Yugoslav relations from the 1950s onwards, and discusses their place in the international Communist movement, which was also the main subject of the talks between Tito and Ceauşescu. It was in the interest of the two leaders to maintain the greater room for manoeuvre which they won from the Soviet Union. That was supposed to prevent the buttressing of Soviet dominance in the ‘Socialist camp’, which the Romanians in particular tried to use to compensate for friendly relations with the People’s Republic of China. The author argues that the mutual relations between Tito and Ceauşescu were based on trust and stemmed from the identification of common interests, which enabled them to coordinate foreign-policy positions and surmount particular disagreements. This strategic partnership was also manifested in the open Yugoslav and Romanian support for the Prague Spring, the most striking declarations of which were the two Prague visits by the two heads of state on the eve of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, and afterwards in their negative positions on the act of aggression., b2_Tito and particularly Ceauşescu saw the August occupation of Czechoslovakia as a direct threat to their own security, and they consulted each other about possible ways to avoid, or face, eventual Soviet military intervention in their own countries. The author attributes considerable influence to Tito in changing Ceauşescu’s rhetoric from a confrontational public condemnation of the occupation to a pragmatic confirmation of loyalty to the Kremlin. The two heads of state henceforth chose a path of restraint and sought to improve relations with the Soviets, without abandoning their disagreement over the occupation or their resistance to Soviet hegemony. Ceauşescu’s most resolute gesture of resistance was to welcome the US President, Richard Nixon, to Bucharest in August 1969., Cezar Stanciu ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
a1_Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj., a2_S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí., b1_This essay is a slightly revised version of the closing lecture given at the international conference ‘Europe between War and Peace, 1914-2004: Turning Points in 20th Century European History’, which was held in Prague from 9 to 11 April 2014. In this essay, the author, a professor of history at the Université Libre de Bruxelles, critically considers a contemporary phenomenon that may reasonably be called the hypertrophy of historical memory. According to the author, it is today typical that an interest in the past is justified by its significance for the present. The author appreciates the contributions of the West European historians who, in the 1970s and 1980s, struggled so that history, which had been usurped by the ruling elites and their policy of official memory, would be returned to democratic debate. Historical controversies had previously divided society here, but many of them have now lost their sting and have been superseded by consensus, serving to provide self-assurance about the moral progress that has been achieved. The author then considers the relationship between the national frameworks of historical memory and supranational European politics. European integration is often presented as a panacea for the disastrous historic conflicts and other problems that have beset Europe, even though this integration is primarily an economic process connected with the building of the welfare state, and it is therefore erroneous to link this process directly to the promotion of peace and human rights. A self-praising, self-satisfied tone has also been present in Western recollections of the events of 1989 twenty-five years later, though the experts on the topic did not expect the great changes at all. The author asks what the reasons were for the social scientists’ unprecedented failure, and, in connection with 1989, he calls upon thinkers to recall the critical role of history., b2_They should thereby seek to make European recollections of the twentieth century part of a politically relevant discourse, which would be more than merely a generally acceptable self-confirming celebration in the spirit of the superiority of the bright present over the dark past., Pieter Lagrou, Oldřich Tůma ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Tato recenze původně vyšla anglicky v německém časopise Bohemia, roč. 53, č. 2 (2013), s. 493-495. Autor konstatuje, že se nejedná o ucelený životopis Václava Havla, Suk se soustředí na Havla jako disidenta, politického spisovatele a zakladatele nezávislých iniciativ. Originálním způsobem přitom využil a zpracoval primární prameny, v prvé řadě obsáhlou korespondenci a svazky z Havlova vyšetřování bezpečnostními složkami. Suk píše jako příslušník generace vyrůstající v době normalizace, která v roce 1989 právě dospěla. Jeho vztah k Havlovi je kladný a uctivý, nikoli však zbožný a nezavírá oči před kontroverzními momenty jeho biografie. V dalším Williams rozvíjí úvahu, v níž komentuje Sukovu volbu „komedie“ (v pojetí literárního vědce Northropa Fryeho) jako žánru pro jeho knihu. Tomuto žánru by podle recenzenta lépe odpovídalo, kdyby Suk plnohodnotněji uvedl na scénu Gustáva Husáka a Alexandera Dubčeka jako Havlovy protihráče., This review was originally published in English in the German periodical Bohemia, vol. 53 (2013), no. 2, pp. 493-95. (To access it free of charge, go to http://recensio.net/r/4e2937fb30d447aea90d2d5cf58cb326) As the author notes, Suk does not aim to provide a comprehensive biography, but instead concentrates on Havel the dissident, political writer, and co-founder of independent opposition groups and projects. Suk achieves this with an original approach to the primary sources, first and foremost Havel’s voluminous correspondence and the secret-police files kept on him. Suk writes as a member of the generation that grew up in the period of Normalization policy and came of age in 1989. His attitude to Havel is positive, respectful, but not idolizing; he does not shut his eyes to controversial aspects of Havel’s life. The reviewer then comments on Suk’s choice of the term ‘comedy’ (as understood by the literary critic and theorist Northrop Frye) as the genre of his book. This genre, the reviewer argues, would have been better served had Suk brought Gustáv Husák and Alexander Dubček more fully onto the stage as Havel’s adversaries., [autor recenze] Kieran Williams ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., přeloženo z angličtiny, Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize