Doležal, Pavel: "Nad antikou zamlženo", (?), 16. 4. 1989.Nad antikou zamlženoSkoro přesně po dvaceti letech se dočkaly dalšího brněnského uvedení Euripídovy TRÓJANKY v úpravě Jean Paul Sartra, tentokrát na scéně Divadla bratří Mrštíků, v přebásnění Milana Páska a v režii Pravoše Nebeského. Tak jako Euripídes (méně již Sartre), spokojili se brněnští inscenátoři řazením - osobou královny Hekuby je spojena volná kompozice událostí bezprostředně následujících po pádu Tróje s akcentem na vylíčení hrůz války z hlediska poražených a jen velmi malým dramatickým tahem.Je to asi onen kompoziční poklid a nevzrušivost, který na této inscenaci bude nejvíce vadit. Uměřenou a kultivovanou formou jsme tu poučeni o okolnostech provázejících trójskou válku - vypráví se nám o Paridově soudu, o útěku královny Heleny ze Sparty, znovu si poslechneme příběh o trójském koni, anticipuje se nám i bloudění Odysseovo. Jen pomalu a mlhavě se objevuje étos hry - násilí a nespravedlnost se vyplácí a bohové k tomu mlčí, jsou stejně malicherní, jako lidé. Jednou se slabě dramaticky zablýskne a dvakrát z dálky zahřmí.Nejprve ve výstupu Kasandřiny extáze, kterou však režie koncipuje jako bezcílné víření představitelky (Dana Baslerová) mezi staticky aranžovanými Trójankami, i dikce herečky navozuje spíše obraz zešílevší Ofélie než Kassandry - ženského osudu ryze antického rozměru.V prví půli je pak jediným vrcholem výstup Hekuby s Andromachou (Jana Janovská a EVA JELÍNKOVÁ), v němž se alespoň vzdáleně naznačí dimenze, obecně lidského problému: kde končí hranice lidské naděje (postavy posla Talthybia v podání ALOISE LlŠKUTlNA není totiž dramaticky využito vůbec). Jestliže inscenace aspoň přibližně vyjádří bezmocnost slabých vůči bezcharakternosti mocných, pak až ve výstupu Menelaa (MILOŠ JAHODA), Hekuby a Heleny, kterou SIMONA PEKOVA vybavila polaritou jevově hrané důstojnosti a vnitřního morálního rozkladu, smyslnosti, strachu ze smrti, sobectvím. Na malé ploše se jí podařilo odvést přesně formulovaný herecký výkon, jasně se odlišující od povšechného psychologizování ostatních. JANA JANOVSKÁ v roli osudem deptané a k zoufání dohnané Hekuby měla navíc i obtížný úkol spojovat jednotlivé epizody v pravděpodobný příběh. V její roli jsou místa, jejichž, nedramatičnost nelze překlenout; ona zoufalá výzva rouhající se bohům jí v závěru vyšla v póze a dikci téměř racinovské (ostatně, vliv Racina na J. P. Sartra je evidentní, a to, že byl tak málo rozpoznán, považuji rovněž za nevyužitou příležitost).Inscenace Trójanek ukazuje ovšem na širší okruh problémů. Euripídes je asi prvním dramatikem moderní divadelní konvence, v níž to, co se říká na jevišti a jak se vnímá v hledišti, je otázkou dohody. Stručně řečeno, je tato dohoda podmíněna široce pojatým společenským, kulturním a politickým prostředím, které je dobově proměnlivé; každá divadelní, stejně jako společenská epocha tuto dohodu znova vytváří. V obnovování této dohody, tj. v nalézání "nového smyslu", spočívá těžiště přístupu ke klasickému kulturnímu odkazu, a to nejen antickému. V tomto případě je inscenace Trójanek přes všechnu snahu o kultivovanost pokusem o plnění dohody již dávno neplatné.?????Pavel Doležal