Inscenace činoherního charakteru s výraznou hudební složkou představuje pečlivou režijně-dramaturgickou interpretaci Sofokleova dramatu v aktuálním překladu pořízeném režisérkou podle podstročníku klasické filoložky a odbornice na řecké divadlo a drama Aleny Sarkissian, která byla také odbornou lektorkou inscenace.Jak hudba, tak scénografie je neantikizující (k antickému kontextu upomíná jen řecká variantu nápisu „Danger“, umístěného na železné konstrukci). Jeviště, kde jsou v části forbíny na tribuně usazeni diváci, je odhaleno až na zadní zeď, takže jsou přiznaně vidět některé technické jevištní prostředky a prvky zákulisí (kovové konstrukce, topení, oprýskané zdi). Dojem „zadního regionu“ (Goffman), prostoru, kde se věci nacházejí v neuspořádaném stavu bez vnějšího pozlátka, je umocněn scénografickým řešením prostoru: na scéně se nacházejí hromady haraburdí, ve kterých lze až při bližším pohledu rozeznat oltář, stanoviště bubeníka apod. Dominantou jeviště jsou těžká kovová vrata v zadním plánu, která se s prorockým duněním otvírají a zavírají v souladu s průběhem děje. Režie využívá i vertikálu v podobě dvou žebříků, na které šplhají členky sboru a Klytaiméstra ve vypjatých momentech děje.Hudební složka (hra na nástroje – elektrickou kytaru, tympán, činel a další perkuse – a zpěvavá recitace) je produkována živě na scéně hereckým souborem a jedním hudebníkem. Její význam je jednak atmosférický, kdy spolu s kostýmy a scénografií svým ambientním a industriálním nádechem vytváří dojem opuštěného, rozpadajícího se mikrosvěta (konkrétními detaily, např. střihem a vzorkem šatů Ch., upomínajícího k dnešku), jednak jevištní dění výrazně rytmizuje. Sborové písně jsou provozovány kombinací unisono zpěvavé recitace a rozdělení replik mezi jeho jednotlivé členky.Výrazným režijním prvkem je řešení závěrečné scény, kdy je tragická ironie textu posílena tím, že Aigisthos v pytli na mrtvoly očekává Orestovo tělo, a teprve při jeho radostném otevírání pochopí jeho skuteční obsah.Představitelka Élektry získala za roli Cenu kritiky 2018 v kategorii Talent roku.EP
Stručný popis inscenace:Pro inscenaci byla navržena jednoduchá, téměř prázdná scéna. Po třech stranách jeviště se táhnou dva zvýšené stupně, dělené po levé a pravé straně stejnoměrně od sebe vzdálenými kovovými sloupky potaženými potrhaným igelitem, snad jako odkaz k Thébám rozpadajícím se pod morovou ranou. Proto je také podlaha jeviště pokryta prachem a jakousi nečistotou. Představení se odehrává bez hudby, jež zní jen při filmové projekci. Ta běží na zadním prospektu ještě před začátkem představení a náznakově ilustruje dva Oidipovy zhoubné skutky: incest a otcovraždu. Režisér nechal herce sólových partů, aby tvořili sbor a do svých rolí “se oblékali” před diváky, a tak vstupují do role tím, že si přes kostým oblékají ještě sako či plášť, Oidipús si na začátku představení nasazuje ještě královský diadém. Dochází tím k jistému zdivadelnění, byť není dovedeno do důsledků a zdaleka nelze říci, že by všichni herci zůstávali po celou dobu na scéně – Oidipús mezi svými výstupy odchází a stane se to i Iokastě, jejíž představitelka ovšem zůstává na jevišti i po své smrti a pouze svléká svrchní část oděvu, usedá na schod a nadále zůstává ve sboru. Kostýmy jsou laděny do odstínů šedé barvy a jejich střihy jsou ryze současné. Jediným barevně výraznějším kusem textilie je rudý Iokastin šál, který odhazuje ve chvíli, kdy začíná tušit pravdu o svém manželovi a synu. Jako jsou kostýmy přeneseny do současnosti, je odstraněna většina narážek odkazujících děj do minulosti. Inscenátoři jdou v úpravách tak daleko, že se v jedné písni objeví verše o Svaté trojici a za viníka Oidipovy zkázy není označen Apollón, nýbrž Bůh (v. 1329ff). Děj je zřejmě i díky práci s kostýmy, jež způsobuje jakousi střihovou kompozici, posílenou ještě písněmi sboru, předváděn jako vyprávění příběhu krále Oidipa. Je podán věcně a prožitek se u diváka dostavuje právě proto, že je podán herci nezúčastněně. (Výjimkou může být herectví Bibiany Šimonové, která své sborové písně recituje s intenzivním prožitkem na hranici přepjatosti). Výrazný zlom v tlumeném a střídmém podání nastává v závěru inscenace, kdy sbor slibuje: „Věřte mi,/ že obraz, který se vám naskytne,/ dojme i toho, kdo jej nenávidí.” (v. 1295). Spád představení je v tuto chvíli narušen, protože probíhá jediná přestavba scény. Pomalu na ní vzniká jakési obrovské akvárium zaplněné zrcadly, mezi nimiž bloudí znejistělý slepec Oidipús a z posledních sil se snaží uhájit před Kreontem právo na důstojný život alespoň pro své děti. Jan Hušek, který se dosud projevoval spíše náznakovým herectvím a působil na jevišti nesměle jako mladík, který je zaskočen a spíše okouzlen vlastní mocí a který snadno podlehl jejím nástrahám, se nyní zmítá v bolesti a nářku. Cestu ven z bludiště vlastního života nachází skrze utrpení až v okamžiku, kdy se touhy vše řídit vzdal, jak ho ostatně napomenul Kreón, nasazující si vítězně v poslední scéně královskou korunu. AS