Karel V. (vousy, krátké vlasy) sedí na křesle s bočnicemi tvořenými okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), má na sobě lehké brnění (nalevo čep na kopí), kolem krku řád zlatého rouna, vysoké jezdecké boty, v levé ruce rukavice. Z městské brány vychází skupina křesťanských zajatců se řetězy na nohách, první dva klečí před císařem, první mu líbá nohu a druhý ruku. Vedle císaře stojí dva císařští vojáci v lehkém brnění s přilbami na hlavě a vousatý muž s baretem na hlavě, na sobě má vestu a pod ní košili se širokými rukávy, muž napřahuje obě ruce směrem k zajatcům. Za mužem s baretem jsou hlavy dvou prostovlasých mužů., Bažant 2006#., and Ve výjevu zobrazujícím Karla V. přijímajícího díky osvobozených křesťanů je parafrázována obdobná scéna na antickém římském sarkofágu ze druhého století, jenž byl v Cortile del Belvedere od roku 1512 (Bober, Rubinstein 1987, č. 160). Římský generál, který byl v šestnáctém století identifikován jako císař Traján, tu uděluje milost barbarům a sedí na totožném trůnu zdobeném po straně okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), na kterém je v Praze zobrazen Karel V. Pražský sochař z římského sarkofágu převzal i postavy vojáků stojících vedle císaře a udržujících pořádek v davu tlačícím se k panovníkovi.
Kentaur kráčí doprava, na hřbetě veze pololežící nahou ženu, která se chce zahalit do pláště, na kterém leží, ale kentaur jí v tom brání tím, že konec pláště vyzdvihuje před sebe levou rukou., Bažant 2006#., and Nejedná se o únos, protože žena na kentaurovi pohodlně leží a má pokorně skloněnou hlavu, pouze se snaží skrýt svou nahotu pláštěm, v čemž jí však únosce brání a levou rukou se s ní o plášť přetahuje. I v tomto případě však není akce s pláštěm zcela jasná a její smysl je patrně především dekorativní.
Vousatý muž v košili s ohrnutými rukávy, dlouhým pláštěm přehozeným přes hlavu a se sandály na nohou přistupuje k "hermovce". Muž drží v rukou látku (okraj zdobený stejným způsobem jako mužův plášť) a chystá se do ní zahalit "hermovku", která připomíná antické vzory absencí paží, nejedná se však o hlavu na sloupku, ale o vousatou mužskou hlavu s čepicí z listí, svalnatým torsem a dvěma dolů se zužujícíma "nohama". Napravo je strom, nalevo je strom s useknutou korunou. and Bažant 2006#.
Faunka (Oreada) se šátkem na hlavě sedí a levicí zeširoka otevírá plášť. Pravou rukou k sobě tiskne malého fauna (Faunigena), který saje z jejího pravého prsu a nataženou rukou se dotýká jejího levého prsu. Před nimi koza stojící na zadních a okusující listy stromu. Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Jezdec v antické zbroji s přilbou na hlavě a s kopím ve svěšené pravé paži jede doprava, za ním řada přilb a řada hlav koní naznačující jezdecký oddíl (?). V popředí na zemi hromada zbraní (štíty, oštěpy, šavle), na ní leží na zádech kůň, kterému se do břicha zakusuje lev. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjev lva zakusujícího koně byl variací na antické římské sousoší ze třetího století před Kristem, které bylo spolu s kapitolskou vlčicí jedním z nejstarších a nejznámnějších atributů Říma. Sousoší bylo vystaveno na Campidogliu přinejmenším od pol. 13. století, a protože u něj byly vyhlašovány rozsudky smrti, bylo interpretováno jako symbol spravedlnosti. Přinejmenším od čtrnáctého století stálo na levé straně schodiště ("scale al leone") vedoucího k justičnímu paláci, v roce 1549 bylo přesunuto k opěrné zdi pod kostelem S. Maria in Aracoeli. V renesanci bylo sousoší slavné nejen pro svůj symbolický význam, ale též jako estetický objekt obdivovaný Rafaelem i Michelangelem.
Marcus Curtius skáče do propasti. Marcus v antické zbroji kopí v pravé ruce sedí na koni, který se vzpíná na zadních nohou nad propastí, z níž šlehají plameny., Bažant 2006#., and Curtiův skok do propasti byl často zobrazován společně s hrdinským činem Mucia Scaevoly, který najdeme na vedlejším soklu vlevo. Oba výjevy byly považovány za typické pro Liviovy dějiny, a proto je nalezneme i na titulním listu z roku 1568 s dřevoryty Josta Ammana, které se těsně drží dřevorytů z prvního ilustrovaného vydání Livia publikovaného Johannem Schöfferem v roce 1531. Curtiova oběť je ve vydání z roku 1568 v centrálním medailonu a Muciův příkladný čin je vlevo dole. O Marcovi Curtiovi srov. Berbara 2001.
Meleagros (opět bez přilby, v antické zbroji s vysokými koženými botami) se chystá stáhnout kalydónského kance šavlí, kterou právě vytahuje z pochvy. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Meleagros dobil kalydónského kance, kterého zranila Atalanta. Na reliéfu se právě chystá zvíře porcovat, což byl začátek sporu, kterým hon skončil. Meleagros se totiž při lovu do Atalanty zamiloval a věnoval jí nejvzácnější trofej, kančí hlavu.
Nahý Merkur sedí na plášti a dívá se skrz píšťalu siryngy. Stromy na obou stranách mají usekané větvě, k levému stromu je připevněna draperie., Bažant 2006#., and Syrinx na soklu třináctého sloupu východní fasády v každém případě tento výjev spojuje s reliéfem nalevo, kde je stejný nástroj zobrazen zavěšený na oltáři, z něhož bere Apollón nůž, aby stáhl Marsya z kůže. Poté, co Merkur vynalezl lyru a věnoval ji svému bratru Apollónovi, sestrojil také syringu. Tentokrát ji věnoval Athéně, ta však nástroj zahodila, protože jí znetvořil ústa. Tehdy si odhozené syringy všiml Marsyás, čímž započal příběh, který skončil na soklu dvanáctého sloupu faunovou smrtí. Časově by v tomto případě výjev na třináctém soklu předcházel ději vyprávěnému na soklu dvanáctém, což mohl být záměr. Podle výše zmíněných instrukcí, které divákovi poskytují putti zdobící balustrádové sloupky tím, kam kráčí, máme západní fasádu Belvedéru číst vždy směrem ke vchodové arkádě, což znamená, že na jižním konci musíme postupovat zprava doleva. Merkur byl v renesanci ctěn jako patron moudrosti a vědy, byl poslem předávajícím božské vědění lidem. Byl ochráncem řemeslníků, umělců, ale i matematiků, astronomů, a jako "Hermés Trismegistos" především patronem astrologů, alchymistů a tajných nauk obecně. Na takovou interpretaci ukazuje skutečnost, že reliéf s Merkurem je umístěn mezi zobrazení s Apollónem a Marsyem, jehož mystický výklad byl všeobecně rozšířen, a výjev s Herkulem a Antaiem, jímž vrcholila hrdinova cesta ke ctnosti, díky níž byl vzat na nebesa.