Palivem průmyslové revoluce bylo do značné míry uhlí. Jak industrializace pokračovala, vytvořil se, především na Západě, úzký vztah mezi zvyšováním poptávky po energii a ekonomickým růstem. Poptávka po elektřině rostla dokonce ještě strměji než poptávka po primární energii, a tento stav přetrval až do tohoto století. S rozvojem dopravy, pozemní i letecké, neustále stoupala poptávka po benzinu. Rychlý růst v dopravním sektoru souvisel s rostoucím počtem aut, kterých je v současnosti 600 milionů a předpokládá se, že do roku 2020 jejich počet stoupne pětinásobně, zhruba na 3 miliardy. Ještě výraznější byl růst objemu letecké přepravy a tento trend bude pokračovat. Existuje tedy obrovský potenciál budoucího růstu poptávky po energii. and Ian Fells ; přeložil Pavel Svoboda.
V posledních letech se věcná působnost institutu přidružení k Evropské unii podstatně měnila,a to zejména jako důsledek změn primárního práva EU, spočívajících v přijímání specifických právníchzákladů pro ty vnější vztahy, jež podle původního znění zakládacích Smluv byly pokryty právě přidružením.Současný stav poté, co Amsterdamská smlouva (1997) dala samostatný právní základ rozvojové spolupráci(ex-čl. 177-181 SES),Niceská smlouva (2001) zakotvila výslovně hospodářskou, finanční a technickouspolupráci (HFTS; ex-čl. 181a SES) a Lisabonská smlouva v čl. 8 SEU dala základ EPS, umožňuje EUdva ne zcela souladné přístupy: buď EU může konkrétní vnější smlouvu uzavírat na co nejpřesnějšímzákladě, anebo – což považujeme za pravděpodobnější – flexibilně využívat nejednoznačného obsahovéhovymezení přidružení, HFTS a EPS k zohlednění politické vůle druhé smluvní strany. Rozdíly mezi těmitojednotlivými instituty vnějších vztahů EU, ale hlavně přesahy mezi nimi vskutku poskytují EU značnouflexibilitu, umožňující jak zohlednit politická přání mimounijní smluvní strany, tak i nenarušit principsvěření pravomocí v EU, vyžadující dostatečný právní základ ve Smlouvách pro každou činnost EU.Tento flexibilní potenciál je ale třeba nejprve osvědčit v praxi: článku 212 SFEU o HFTS možná bylo odNiceské smlouvy (2001) dopřáno málo času, aby jeho působnost byla dostatečně využita, a již vznikl dalšílisabonský čl. 8 SEU o EPS. Zatímco z čl. 212 SFEU (HFTS) vyplývá jasně souvislost s rozvojovou politikou,čl. 8 SEU (EPS) hovoří o výsadních vztazích, a má tak blíže k přidružení podle čl. 217 SFEU (přidružení).Z toho by se dalo dovodit, že implicitně existuje určitá hierarchie mezi těmito srovnatelnými právnímizáklady vnějších vztahů EU: rozvojová spolupráce – HFTS – přidružení – EPS. Tuto posloupnost podporujei systematika SFEU, ovšem s výjimkou ustanovení o EPS: jde o čl. 208-211, 212-213 a 217 SFEU (a čl. 8 SEU),stejně jako úvahy o využitelnosti čl. 8 SEU jako právního základu „pokročilého statusu“ zemí jižníhopartnerství EPS oproti současnému přidružení podle čl. 217 SFEU. Nicméně možnost použití dohodyo HFTS jako předpokoje pozdějšího přistoupení, výslovně předvídaná čl. 218/8 SFEU, však tuto hierarchiirelativizuje. Je tedy třeba vyčkat, zda i praxe vnějších vztahů EU bude tuto právně-teoretickou hierarchiirespektovat a podporovat. and Over the last years, the scope of the association with the European Union has changed fundamentally. It was mainly due to the modifications of the EU primary law, namely the adoption of specific legal bases for external relations which, in the founding Treaties, had been covered by the notion of association – development cooperation by the Amsterdam Treaty (1992) (ex Art. 177-181 TEC); the express regulation of the Economic, Finacial and Technical Cooperation (EFTC) by the Treaty of Nice (2001) (ex Art. 181 TEC); and the European Neighbourhood Policy (ENP) provisions in Article
8 TEU of the Lisbon Treaty – allows the EU to adopt two not entirely coherent approaches. The first option is to conclude a specific external agreement on as precise a legal basis as possible; the other – and in our view more likely – option is to use flexibly the vague definitions of association, EFTC and ENP to account for the political will of the other party.
This flexibility potential first needs to be tried out in practice. The scope of Article 212 TFEU on EFTC had not been given enough time to be used more extensively between the adoption of the Treaty of Nice (2001) and the introduction of the new Lisbon article 8 TEU on the ENP.Whilst article 212 TFEU on EFTC introduces a clear link to the development policy, article 8 TEU on ENP talks about privileged relations and bears thus more resemblance to association pursuant to Article 217 TFEU. Implicitly, there exists a hierarchy between these comparable legal bases of the EU external relations: development cooperation – EFTC – ENP – association. This order is backed up also by the structure of the TFEU, (provisions on ENP being an exception): Articles 208-211, 212-213 and 217 TFEU (and Article 8 TEU). This hierarchy is, though, set into perspective by the possibility to use EFTC agreements as an antechamber to accession expressly provided for in Article 218(8) TFEU, as well as by suggestions indicating a possible use of Article 8 TEU as a legal basis for the “advanced status” of the southern
countries within the ENP, as opposed to the current association pursuant to Article 217 TFEU. Therefore we need to wait and see whether the actual application of the EU external relations policy will respect and comfort this legal-theory hierarchy.
In its judgment T-341/07 Sison III, the General Court made the conditions of EU non-contractual liability in relation to the so-called smart sanctions even stricter that under ordinary circumstances. It construed the condition of sufficient seriousness of a breach by EU institutions in a way that even in cases with no room for discretion this lability does not occur quasi-automatically but only if the decision-making institution fails to act as “an administrative authority, exercising ordinary care and diligence”: such administration may be– due to the circumstances – even wrong. Thus the General Court indicates that for the EU is not so difficult to admit violation of fundamental rights on the EU side, but the problem is to admit its obligation to pay damages. The article also examines the question whether it is in line with EU constitutional principles to have a different set of conditions for EU a its Member States’ extra-contractual liabilaty and a different set for individuals.
Povrch každé planety, která má atmosféru, je zahříván nejen přímo Sluncem, ale také infračerveným zářením, které je emitováno amosférou a šíří se dolů směrem k povrchu. Na Zemi udržuje tento úkaz, známý jako skleníkový efekt, střední povrchovou teplotu zhruba o 33 K nad hodnotou, kterou by měla bez jeho působení, a tudíž je podstatný pro život na planetě.
Zářivé procesy, které jsou za skleníkový efekt odpovědné, zahrnují především minoritní složky atmosféry, jejichž podíl se může měnit buď přirozenou cestou nebo jako vedlejší důsledek činnosti lidí. Narůstání posledně jmenovaného "příspěvku" určitě podporuje obecný trend globálního ohřívání povrchu Země, i když díky problémům s modelováním složitých zpětnovazebných procesů, např. těch, které zahrnují působení vodních par, ozónu, oblačnosti a oceánů, neni jednoduché přesně předpovídat rychlost očekávaných klimatických změn a jejich lokální průběh.
Tento článek aktualizuje starší referát, v němž autor diskutoval fyzikální procesy uplatňující se při skleníkovém efektu a teoretické i experimentální práce usilující o pochopení vlivu známých i pouze očekávaných změn ve složení atmosféry na klima. V posledních deseti letech došlo k pokroku jak v oblasti získávání dat, tak i v numerických metodách modelování klimatu. Zdá se, že nové výsledky mají tendenci potvrzovat starší předpovědi pokud jde o pravěpodobnost výrazného nárůstu střední povrchové teploty planety v příštích 50-100 letech, téma však nepřestává být kontroverzní., F. W. Taylor ; přeložil Pavel Svoboda., and Obsahuje seznam literatury