Ivana VADLEJCHOVÁ, Nekompromisní postavy: Scéna Praha 30.11.1987 Na jevišti Divadla E. F. Buriana se hraje Sofoklova Antigona ve skvostném překladu Václava Renče, který jí dává předpoklady, aby zazněla básnicky, současně, dramaticky. Představení v režii Jana Bartoše nevyužilo plně možností textu, ale výkony hlavních představitelů zaujaly. Ladislav Křiváček jako Kreón a Veronika Gajerová jako Antigona čerpají z osobitých talentů a poctivě usilují vyjádřit myšlenky antické tragédie, zpřítomnit konflikt nelidské moci a zákonů mravních. Zaujalo mě, jak se jejich postavy od premiéry mění - zvnitřňují se k větší přesvědčivosti, ztišují se a tak si vynucují i soustředěnější pozornost. Příčinou je zřejmě citlivá reakce na obecenstvo; jako provokace mohla zapůsobit i recenze z Tvorby č. 16, kde se autorka mylně domnívá, že oba herci nejsou typově vhodní pro náročné role a nepřipouští jejich tvůrčí přínos. Veronika Gajerová představuje Antigonu citlivě jako čistou dívku, stojící na prahu dosud neposkvrněného vlastního života, která provede svůj záměr, protože ji k tomu nutí důvěra mládí ve spravedlnost, a nezná strach. S láskyplným, téměř dětským gestem pohladí sestru, aby vzápětí utekla se vzdorným čelem nastaveným proti jakýmkoli domluvám. Tato Antigona je především mladá - jasná tvář, utažené blonďaté vlasy, rozevlátý, splývavý světlý šat, obnažující paže a hrdlo. Pro roli tyrana má Ladislav Křiváček všechny fyzické předpoklady - mužnou zralost, asketickou postavu, jejíž výška imperátorsky ční, dlouhý, rozhodný krok, ostře řezaný hlas. Jeho oči zvýrazňuje houští plnovousu a hadí konečky vlasů vybíhající do čela. Zrakem dokáže herec sdělit mnoho: jistotu i zakolísání vladaře, hněv a vášeň, v závěru nesmírnou bolest. Přes bílý antický šat nosí přehoz barvy krve. Je to nelítostný nedůvěřivec, opírající se o kritický rozum, jímž prosazuje svoji vůli. Střetnutí Antigony a Kreonta se odehraje na holých prknech skloněného jeviště, které slouží celému představení obdobně jako dlouhý bílý fábor - jediná rekvizita s mnoha funkcemi. Konfrontace dvou generací, nesmiřitelných jedinců, rozdílných životních postojů je napínavá - neprobíhá v poloze gest, ale v břitké výměně a bez pohnutí, její téměř dětský úsměv naznačuje, že si není vědoma dosahu činu - žaluje vladaře z povýšenosti nad bohy a nad lidmi. Kreón nepatrně uhne očima, když pozná ve "zrádkyni" krev svého rodu, ale její vzdorovitost v něm vyvolá prchlivý hněv, v němž ji odsuzuje k smrti. Kreón je však zranitelný, ve scéně se synem odhalí citlivé místo. Křiváček zde sehraje škálu proměn od otcovské pýchy a něhy, starostlivosti o milovaného syna až po krutou zlobu a výsměch nad synovou láskou. Jiří Hromada jako Haimón umí změnit tón svého vemlouvání i rytmus vršení argumentů tak, aby neustále udržoval s Kreontem napjatý partnerský vztah. V této druhé ústřední scéně vývoje Křiváčkovy postavy se objevuje důležitá myšlenka - chybuje vladař, který nenakloní sluch k názoru své obce. Podobně promluví věštec Teiresias Václava Boušky, ale herec zde použil příliš vnějších prostředků, charakterizujících stařeckou bezmocnost, než aby byl ideovým protihráčem Kreonta. Gajeové Antigona před tváří smrti je polapeným ptáčetem. Rozkvete do krásy a plnosti mládí. Vlasy jako vodopády padají na její poprsí a ruce, které objímají drahou zem naposledy. Dlouhými úpěnlivými vzdechy vyjeví lásku k přírodě, obci, slunci, které navždy opouští. Ztepilá, v bílém svatebním šatě, se vine po spirále šňůry, vedoucí ji k místu smrti - váhá, vrací se, naříká nad nespravedlností. Její prosvícený zjev osočuje tyrana z krutosti. Kreontův trest je hrůzný. Vládce přiklopýtá se synovou mrtvolou, představovanou stočeným pruhem látky, a je zcela proměně - hoře je šílené, hlas kvílí, ovládne ho děs před tváří nicoty, padá k zemi. Antigona a Kreón jsou v podání herců Divadla E. F. Buriana postavy nekompromisní a zároveň hluboce zranitelné ve svých individualitách. Jejich tragické osudy se odvíjejí z polarity povah - izolace, zloba a krutost u Kreonta, přemíra lásky a citu u Antigony. A především je v této Antigoně samozřejmá statečnost mládí, bránícího své ideály. Divadlo E.F.Buriana Praha - Sofokles: Antigona. Překlad: V.Renč, režie: J.Bartoš, scéna: M.Kališ j.h., kostýmy: J.Zbořilová j.h., hudba: J.Bulis: premiéra 18.února 1987 snímky Karel Meister Ladislav Křiváček - Kreón; Veronika Gajerová - Antigona