Consider a specific type of fission where psychological continuity takes a branching form, and one of the offshoots comes into being later than the other offshoot. Let us say that the earlier offshoot comes into being in the left branch at t, and the later offshoot comes into being in the right branch at t+1. With regard to the question how many persons are involved in this case, three answers are worth considering: (i) The original subject persists up to t; a distinct person comes into being immediately after t and continues to exist in the left branch; and the third person comes into being in the right branch at t+1. (ii) The original subject persists up to the moment immediately before t+1; a distinct person comes into being at t+1 and continues to exist in the left branch; and the third person comes into being in the right branch at t+1. (iii) The original subject continues to exist in the left branch; a distinct person comes into being in the right branch at t+1. For those who hold that personal identity consists in psychological continuity of some sort, the aforementioned three options exhaust the sensible ways of understanding how one persists in delayed fission. However, I argue that complications arise for each answer. Hence, delayed fission poses a challenge for the psychological approach to personal identity., Uvažujme o specifickém typu štěpení, kde psychologická kontinuita nabývá větvící podoby, a jeden z odnoží vzniká později než jiný odnož. Řekněme, že dřívější odnož vzniká v levé větvi na t, a pozdější odnož vzniká v pravém rameni na t + 1. Pokud jde o otázku, kolik osob je v tomto případě zapojeno, stojí za zvážení tři odpovědi: (i) Původní téma trvá až do t; zřetelná osoba vstoupí do bytí bezprostředně po t a pokračuje existovat v levé větvi; a třetí osoba vzniká ve správné větvi na t + 1. (ii) Původní subjekt trvá až do okamžiku bezprostředně před t + 1; zřetelná osoba vstoupí do bytí u t + 1 a pokračuje existovat v levé větvi; a třetí osoba vzniká ve správné větvi na t + 1. (iii) Původní předmět zůstává v levé větvi; v pravé větvi na t + 1 vstoupí zřetelná osoba. Pro ty, kteří se domnívají, že osobní identita spočívá v psychologické kontinuitě nějakého druhu, zmíněné tři možnosti vyčerpávají rozumné způsoby, jak porozumět tomu, jak člověk v opožděném štěpení přetrvává. Tvrdím však, že komplikace vznikají pro každou odpověď. Zpožděné štěpení tedy představuje výzvu pro psychologický přístup k osobní identitě. Tvrdím, že komplikace vznikají pro každou odpověď. Zpožděné štěpení tedy představuje výzvu pro psychologický přístup k osobní identitě. Tvrdím, že komplikace vznikají pro každou odpověď. Zpožděné štěpení tedy představuje výzvu pro psychologický přístup k osobní identitě., and Huiyuhl Yi
According to content externalism, the content of our thought is partly determined by the linguistic environment responsible for it. However, there is growing skepticism about the compatibility of content externalism and self-knowledge. The skeptical position holds that, if content externalism is true, then we cannot know our own thought content because we would not be able to discriminate it from relevant alternative thought contents. This argument rests on the proposition that knowledge requires some type of discriminability. In this paper, I argue that this requirement does not apply to a particular type of demonstrative thoughts, more specifically, that in a typical case where we demonstratively denote an object without taking it as anything, in particular, our second-order judgment about our own thinking, whose content includes this use of a demonstrative, constitutes knowledge without due discriminability.