Cíl studie: Cílem studie bylo analyzovat životní styl studentů lékařské fakulty v dimenzi I. (rizikové chování – výživa, spánek, tělesná hmotnost, kouření, stres), dimenzi II. (volný čas, studium) a v dimenzi III. (sport a pohybové aktivity) a srovnat jednotlivé parametry u studentů prvního a pátého ročníku. Metodika: Výzkumu se zúčastnilo 90 studentů 1. ročníku a 90 studentů 5. ročníku, průměrný věk respondentů byl 19 a 23 let. K získání důležitých anamnestických dat byl používán předem sestavený dotazník. Výsledky: V 1. ročníku bylo signifikantně více studentů s BMI≤18,5 kg.m-2 (14,4 % vs. 2,2 % v 5. ročníku, p=0,003). V 5. ročníku bylo signifikantně více studentů s BMI mezi 25–30 kg.m-2 (11,1 % vs. 3,4 % v 1. ročníku, p=0,003). U studentek 5. ročníku byla zjištěna signifikantně vyšší hodnota BMI než u studentek 1. ročníku (medián 21,2 kg.m-2 vs. 20,1 kg.m-2, p=0,001), stejně jako u mužů studentů 5. ročníku (medián 23,7 kg.m-2 vs. 22,4 kg.m-2, p=0,029). V souvislosti se studiem na LF došlo ke zvýšení tělesné hmotnosti u 52,2 % studentů 5. ročníku a 23,9 % studentů 1. ročníku, p=0,002. Studenti 1. ročníku se cítí více ve stresu (78,9 % vs. 38,4 %, p<0,001), spí denně pouze 4–6 hodin (31,1 % vs. 17,8 %, p<0,001), méně studentů (17,8 %) užívá pravidelně léky (vs. 55,6 % 5. ročník, p<0,001). Studenti prvního ročníku mají méně volného času než studenti 5. ročníku (medián 14 hodin/týden vs. 20 hodin/týden, p<0,001) a významně méně cvičí pravidelně každý týden (41,1 % vs. 58,9 %, p=0,025). Signifikantně více studentů 5. ročníku pije kávu (81,1 % vs. 63,3 %, p=0,012), studenti častěji zažili v průběhu studia na LF záchvat úzkosti související se školou (81,1 % vs. 61,1 %, p=0,005), spí častěji pravidelně po návratu ze školy (43,3 % vs. 22,2 %, p=0,004). Více studentů 5. ročníku má vlastní zkušenost s užíváním antidepresiv (10,0 % vs. 1,1 %, tj. 1 student 1. ročníku, p=0,018). Závěr: Studenti lékařské fakulty mají vysoký výskyt některých ovlivnitelných rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění., Aim: The study aimed at analyzing the lifestyle of medical students in dimensions I (risk behaviors – nutrition, sleep, body weight, smoking, stress), II (leisure time, studies) and III (sports and physical activities), and comparing individual parameters in first- and fifth-year students. Methods: 90 first-year students and 90 fifth-year students participated in the research, the average age of the respondents was 19 and 23 years. A questionnaire was used to obtain important anamnestic data. Results: There were significantly more students with BMI≤18.5 kg.m-2 in the first-year (14.4% vs. 2.2% in year 5, p=0.003). In the fifth-year, significantly more students had BMI between 25 and 30 kg.m-2 (11.1% vs. 3.4% in year 1, p=0.003). Both female and male fifth-year students had significantly higher BMI than their female and male first-year counterparts (median 21.2 kg.m-2 vs. 20.1 kg.m-2, p=0.001 and 23.7 kg.m-2 vs. 22.4 kg.m-2, p=0.029, respectively). A total of 52.2% of fifth-year students and 23.9% of first-year students (p=0.002) increased their body weight in association with medical studies. First-year students feel stressed more often (78.9% vs. 38.4%, p<0.001) and sleep for only 4–6 hours (31.1% vs. 17.8%, p<0.001) but take regular medicines less often (17.8% vs. 55.6%, p<0.001). They also have less leisure time (median 14 hours/week vs. 20 hours/week, p<0.001) and significantly less regular weekly physical activity (41.1% vs. 58.9%, p=0.025) than students in the fifth-year. Significantly more fifth-year students drink coffee (81.1% vs. 63.3%, p=0.012), have experienced an anxiety attack associated with their medical studies (81.1% vs. 61.1%, p=0.005), and sleep regularly after returning from school (43.3% vs. 22.2%, p=0.004). More fifth-year students have their own experience with the use of antidepressants (10.0% vs. 1.1%, i.e. 1 student in year 1, p=0.018). Conclusions: Medical students have high incidence of some modifiable risk factors of cardiovascular diseases., Monika Hanáková, Eliška Sovová, Jana Zapletalová, and Literatura
Cíl: Uzávěr bazilární tepny jako příčina akutní ischemické cévní mozkové příhody je relativně vzácný s výskytem okolo 5-6 %. Neléčený má vysokou letalitu blížící se až 90 %. Cílem naší retrospektivní studie bylo zhodnotit bezpečnost a efektivitu revaskularizační terapie kombinující iniciální intravenózní trombolýzu s přímo navazující mechanickou trombektomií a srovnat její výsledky s dříve používanou intravenózní a kombinovanou intravenózní a intraarteriální trombolýzou v léčbě pacientů s akutní ischemickou cévní mozkovou příhodou (iCMP) ve vertebrobazilárním povodí. Metodika: Soubor tvoří všichni po sobě jdoucí pacienti s akutní iCMP a prokázaným uzávěrem arteria basilaris (AB), kteří byli v období od června 2010 do prosince 2013 léčeni standardně intravenózní trombolýzou, na kterou bezprostředně bez čekání na odezvu navázala u všech nemocných mechanická trombektomie systémem Solitaire. Tento soubor pacientů byl srovnán s výsledky dvou souborů pacientů, u kterých byla k léčbě použita buď pouze intravenózní trombolýza (IVT) nebo kombinace intravenózní a intraarteriální trombolýzy (LAT). Rekanalizace byla hodnocena pomocí TICI škály. Výsledný klinický stav byl zhodnocen pomocí modifikované Rankinovy škály (mRS), a to po 90 dnech. Dobrý klinický výsledek byl definován jako 0-3 body v této škále. Výsledky: Ve sledovaném období bylo léčeno celkem sedm nemocných s prokázaným uzávěrem AB pomocí kombinované revaskularizační terapie. Rekanalizace (TICI 2-3) bylo dosaženo u všech sedmi nemocných (100 %). Výsledný klinický stav byl hodnocen jako dobrý u pěti (71 %) pacientů. Ve srovnání s pacienty léčenými pouze IVT nebo kombinací IVT a IAT měli tito nemocní vyšší počet rekanalizací a lepší výsledný klinický stav (p = 0,142, p = 0,029). Z porovnávaných údajů je patrná významná tendence k obecně lepšímu výsledku ve skupině pacientů léčených mechanickou trombektomií v kombinaci s intravenózní trombolýzou. Závěr: Kombinovaná revaskularizační terapie akutní iCMP v zadní cirkulaci sestávající z iniciální intravenózní trombolýzy a přímo navazující mechanické trombektomie je bezpečná a efektivní. Ze získaných údajů je patrné, že tento způsob léčby má jednoznačnou tendenci k nejlepším výsledkům. K definitivnímu zhodnocení je nutný větší soubor nemocných., Aim: Occlusion of basilar artery (BAO) is a relatively rare cause of an acute ischemic stroke (AIS) with the incidence of 5-6%, however it is associated with a high mortality up to 90% if no treatment is used. The aim of our retrospective study was to assess the safety and efficacy of combined revascularization therapy including initial intravenous thrombolysis (IVT) followed directly by a mechanical thrombectomy and compare the results with IVT alone and with combined thrombolysis (IVT + intraarterial thrombolysis, IAT) in patients with AIS in vertebrobasilar territory. Methods: Study set consisted of consecutive AIS patients with BAO, who were treated with standard IVT and following direct mechanical trombectomy using a stent retriever without waiting for any clinical or radiological improving during IVT. The results were compared with historical controls treated with IVT alone or with combined IVT + IAT. Recanalization was scored using TICI scale and clinical outcome using mRS scale; good outcome was score as 0-3. Results: In total, 7 patients were treated with combination of IVT and stent retriever. Recanalization was achieved in 7 (100%) patients and good 3-month clinical outcome was in 5 (71%) patients. These patients had higher recanalization rate and better outcome than patients treated with IVT alone or with IVT + IAT (p = 0,142, p = 0,029). Thus, apparent trend for better clinical outcome was observed in a group of patients treated with intravenous thrombolysis with a subsequent mechanical thrombectomy. Conclusion: Combined revascularization using IVT and stent retriever seems to be safe and effective treatment for AIS patients with BAO. It is evident that this method of treatment has a clear tendency for the best results. For the definitive evaluation, a larger group of patients is needed., Martin Köcher, Tomáš Dorňák, Daniel Šaňák, Marie Černá, Stanislav Buřval, Vojtěch Prášil, Tomáš Veverka, Michal Král, Jana Zapletalová, and Literatura
Cíl. Cílem práce je zhodnotit výskyt pozdních komplikací a reintervencí po endovaskulární léčbě subrenálního aneuryzmatu břišní aorty stentgraftem. Materiál a metoda. Od dubna 1996 do prosince 2011 bylo na našem pracovišti léčeno 270 pacientů s aneuryzmatem břišní aorty implantaci stentgraftu, z toho bylo 233 mužů a 37 žen ve věku od 49 do 91 let. Věkový průměr byl 68,7 let. Nejméně rok po léčbě byli sledováni 204 pacienti, u nich byl hodnocen výskyt pozdních komplikací (ruptura, migrace stentgraftu, endoleak, ischemické komplikace a zánětlivé komplikace) a reintervencí. Výsledky. V souboru 204 nemocných bylo zjištěno 25 pozdních komplikací, tj. 12, 3% (25/204), a bylo provedeno 21 reintervencí, tj. 10,3 % (21/204). Z 25 komplikací byl zjištěn endoleak I. typu 5krát, endoleak II. typu se zvětšeným vakem aneuryzmatu 3krát, endoleak III. typu 4krát, endotension 3krát, migrace stentgraftu 4krát, ischemické komplikace 5krát a infekce lkrát. Endoleaky I. typu a migrace byly řešeny implantaci prodlužujícího segmentu a migrace u jednoho nemocného chirurgickou konverzí. Endoleaky III. typu byly léčeny implantaci stentgraftu a endoleaky II. typu podvazem nebo embolizací zdroje. Endotension byla řešena perkutánní punkcí vaku aneuryzmatu s aspirací jeho obsahu. U trombózy raménka byla provedena lkrát trombektomie, 2krát byl našit femoro-femorální zkřížený bypass, 1krát byla léčba konzervativní a 1krát byla provedena amputace končetiny. Infekce stentgraftu byla řešena chirurgickou konverzí. Závěr. Endovaskulární léčba aneuryzmatu břišní aorty je v našem souboru spojena s výskytem pozdních komplikací a reintervencí v 12,3 %, resp. v 10,3 %, což se shoduje s literárními údaji. Většinu těchto pozdních komplikací lze řešit endovaskulárně., Aim. To evaluate the incidence of late complications and reinterventions after endovascular treatment of subrenal abdominal aortic aneurysm with stentgraft. Material and method. From April 1996 to December 2011 we treated 270 patients with abdominal aortic aneurysm endovascularly with stentgraft implantation at our department. There were 233 men and 37 women aged from 49 to 91 years. The average age was 68.7 years. 204 patients were followed for at least a year after treatment. In these patients incidence of late complications (rupture, migration, endoleak, ischemic complications and inflammatory complications) and reintervention were evaluated. Results. In a group of 204 patients 25 late complications were found, i.e. 12.3% (25/204) and 21 reinterventions were performed, i.e. 10.3% (21/204). From 25 complications there were endoleak type I 5x, endoleak type II with sac enlargement 3x, endoleak type III 4x, endotension 3x, stentgraft migration 4x, ischemic complications 5x and infection 1x. Type I endoleaks and migrations were treated with cuff implantation and with surgical conversion in 1 patient with migration. Endoleaks III were managed by stentgraft implantation and type II endoleaks with sac enlargement by ligation or embolization of source. Endotension was solved by percutaneous puncture of the aneurysm sac with content aspiration. The stentgraft arm thromboses were managed by thrombectomy 1x, femo-femoral crossover bypass was created 2x, conservative treatment 1x and leg amputation was performed 1x. Stent graft infection was managed by surgical conversion. Conclusion. Endovascular treatment of abdominal aortic aneurysm is associated with the occurrence of late complications and reintervention in 12.3% and 10.3%, which correlates with literature. Most of these late complications can be managed endovascularly., Marie Černá, Martin Köcher, Petr Utíkal, Petr Dráč, Petr Bachleda, Stanislav Buřval, Jana Zapletalová, and Literatura 20
Úvod: Monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) je bezpříznakový a potenciálně maligní stav charakterizovaný nezhoubnou klonální proliferací plazmatických buněk secernujících monoklonální imunoglobulin (MIG, M-protein) detekovatelný v séru a/nebo v moči při absenci zhoubného lymfoproliferativního stavu. Je známo, že část jedinců s MGUS transformuje v některou z maligních forem monoklonálních gamapatií. Mezi známé faktory určující míru rizika progrese patří zejména kvantita, typ M-proteinu a poměr volných lehkých řetězců imunoglobulinu (VLŘ) umožňující účelnou stratifikaci jedinců s MGUS. Někteří autoři pokládají i za možný faktor progrese přítomnou supresi hladin polyklonálních imunoglobulinů. Cíl: Cílem studie bylo provedení pilotní analýzy hladin párů těžkých/lehkých řetězců imunoglobulinu (HLC) v souboru jedinců s MGUS a porovnání výsledků s hladinami M-proteinu vyšetřených gelovou elektroforézou. Dále pak provedení porovnání hladin polyklonálních imunoglobulinů a hladin alternativního páru HLC s cílem ověření stupně imunitní parézy v závislosti na rizikovosti MGUS. Metody: Analyzovaná sestava zahrnovala 148 vzorků sér od jedinců s MGUS (102 IgG, 28 IgA, 18 IgM typu), kteří byli v závislosti na hladinách, typu M-proteinu a hodnotě indexu VLŘ stratifikováni do 4 rizikových skupin (nízké, nízké-střední, vysoké-střední a vysoké riziko transformace). Pro stanovení hladin VLŘ, hladin polyklonálních imunoglobulinů a hladin HLC bylo využito platformy turbidimetru SPA Plus. Statistická analýza byla provedena pomocí Spearmanovy korelační analýzy a Mann-Whitneyeho U testu s Bonferroniho korekcí. Výsledky: Při porovnání hladin HLC byla v souboru IgG MGUS zjištěna silná korelace s hladinami M-proteinu jak v případě IgGκ (r = 0,698, p = < 0,0001), tak v případě IgGλ (r = 0,847, p = < 0,0001), součet obou párů izotypu IgG velmi silně koreloval s celkovými hladinami IgG v séru (r = 0,893, p = < 0,0001). Obdobné výsledky byly získány u MGUS s IgA izotypem MIG. V případě izotypového páru IgAκ byla zjištěna středně silná korelace s hladinami M-proteinu (r = 0,601, p = 0,018), v případě IgAλ pak silná korelace (r = 0,733, p = 0,004), přičemž součet obou HLC párů vykazoval velmi silnou korelaci s hladinami celkového IgA ( r = 0,941, p = < 0,0001). Při analýze jedinců s IgM typem byly taktéž zjištěny velmi silné korelace hladin IgMκ (r = 0,904, p = 0,001) resp. IgMλ (r = 0,783, p = 0,013) a hladin M-proteinu. Nejsilnější korelace byly opět zjištěny mezi součtem obou izotypových párů a celkových hladin IgM imunoglobulinu v séru (r = 0,967, p = < 0,0001). Při porovnání míry suprese hladin polyklonálních imunoglobulinů u jednotlivých rizikových tříd v souboru IgG MGUS byly zjištěny signifikantně vyšší hladiny IgA imunoglobulinu u jedinců s nízkým resp. nízkým středním rizikem ve srovnání se skupinou s vysokým středním rizikem (p = 0,0001 resp. p = 0,047). Při analýze skupiny MGUS s IgA izotypem byly zjištěny významně vyšší hladiny IgM imunoglobulinu u skupiny s nízkým středním rizikem nežli u jedinců s vysokým středním resp. vysokým rizikem (p = 0,035 resp. p = 0,017). V souboru IgG MGUS bylo rovněž provedeno porovnání hladin alternativních izotypových párů mezi jednotlivými rizikovými skupinami. U jedinců s dominantní sekrecí IgGκ byly zjištěny signifikantně vyšší hladiny alternativního páru IgGλ ve skupině nízkého a nízkého středního rizika nežli ve skupině vysokého středního rizika (p = 0,003 resp. p = 0,006). V případě dominantní sekrece IgGλ byly zjištěny významně vyšší hladiny IgGκ u jedinců s nízkým resp. nízkým středním rizikem nežli ve skupině s vysokým středním rizikem (p = 0,0006 resp. p = 0,009). Závěr: Analýza potvrdila velmi těsnou korelaci mezi hladinami M-proteinu a stanovením HLC, která se jeví jako pomocná ev. alternativní metoda stanovení M-proteinu s výhodou u atypických výsledků elektroforézy (zejména u IgA izotypu) či v případě velmi nízkých koncentrací M-proteinu s výhodou výpočtu indexu Igκ/Igλ. Odhalená souvislost míry imunosuprese v závislosti na rizikovosti MGUS a zejména jasně patrný přínos stanovení alternativního HLC páru přináší další aspekt k pochopení souvislosti biologie, chování a případné maligní evoluce MGUS s výhodou získání dobře měřitelného parametru. Využití platformy SPA Plus se jeví jako rychlé, efektivní, s vysokou výpovědní hodnotu a v neposlední řadě i s příznivými ekonomickými aspekty, Introduction: Monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS) indicates an asymptomatic and potentially malignant state characterised by benign clonal proliferation of plasma cells secerning (discharging) monoclonal immunoglobulin (MIG, M-protein) detectable in serum and/or urine in the absence of malignant lymphocyte proliferation. It has been observed that in some patients, MGUS transforms into one of the malignant forms of monoclonal gammopathy. The wellknown factors determining the risk degree of progression include in particular the quantity, M-protein type and the ratio of immunoglobulin free light chains (FLC) allowing the efficient stratification of MGUS patients. In addition, several authors consider the present suppression of polyclonal immunoglobulin levels to be a potential factor of progression. Aim: The study aimed at conducting a pilot analysis of levels of immunoglobulin heavy/light chains pairs (HLC) in a group of MGUS patients and at comparing the results with the M-protein levels detected by gel electrophoresis. Furthermore, the polyclonal immunoglobulin levels and the levels of HLC alternative pairs were to be compared with a view to verify the degree of immune paresis depending on the MGUS risk degree. Methods: The analysed set comprised 148 serum samples of MGUS patients (102 IgG, 28 IgA, 18 IgM type) who were stratified into 4 risk groups (low, low-intermediate, high-intermediate, and high risk of transformation) according to the levels, M-protein type and FLC index values. FLC levels, polyclonal immunoglobulin levels, and HLC levels were determined by means of the SPA Plus turbidimeter platform. In the statistical analysis, Spearmans rank correlation and Mann-Whitney U Test with Bonferroni correction were applied. Results: When comparing the HLC levels, the IgG MGUS group revealed strong correlation with M-protein levels both in the case of IgGκ (r = 0.698, p = < 0.0001), and in the case of IgGλ (r = 0.847, p = < 0.0001), the summation of both pairs of the IgG isotype correlated considerably with the total levels of IgG in serum (r = 0.893, p = < 0.0001). Similar results were acquired in MGUS with the IgA isotype of MIG. In case of the IgAκ isotype pair, medium-strong correlation with M-protein levels was detected (r = 0.601, p = 0.018), and strong correlation in case of the IgAλ (r = 0.733, p = 0.004), whereas the summation of both HLC pairs showed very strong correlation with levels of the total IgA (r = 0.941, p = < 0.0001). Moreover, analyses of IgM type patients revealed very strong correlation of IgMκ levels (r = 0.904, p = 0.001) or IgMλ (r = 0.783, p = 0.013) and M-protein levels. Again, the strongest correlation was found between the summation of both isotype pairs and the total levels of IgM immunoglobulin in serum (r = 0.967, p = < 0.0001). Comparison of the suppression degree of polyclonal immunoglobulin levels in individual risk classes in the IgG MGUS group brought significantly higher levels of IgA immunoglobulin in patients with low or low-intermediate risk as opposed to the group with high-intermediate risk (p = 0.0001 and p = 0.047 respectively). When analysing the MGUS group with IgA isotype, notably higher levels of IgM immunoglobulin were evident in the group with low-intermediate risk than in patients with high-intermediate or high risk (p = 0.035 and p = 0.017 respectively). In addition, the levels of alternative isotype pairs were compared among the individual risk groups of the IgG MGUS group. Patients with dominant IgGκ secretion showed significantly higher levels of the IgGλ alternative pair in the group of low and low-intermediate risk than in the group of high-intermediate risk (p = 0.003 and p = 0.006 respectively). In case of dominant IgGλ secretion, considerably higher IgGκ levels were detected in patients with low or low-intermediate risk than in the group of high-intermediate risk (p = 0.0006 and p = 0.009 respectively). Conclusion: The analysis confirmed a very close correlation between M-protein levels and HLC determination which appears to be an auxiliary or alternative method of M-protein determination with an advantage in case of atypical electrophoresis results (in particular in IgA isotypes) or by very low M-protein concentrations with the benefit of Igκ/Igλ index calculation. The discovered connection between the degree of immune suppression depending on the MGUS risk level and especially the clearly visible benefit of determining the alternative HLC pairs contributes with another aspect to understanding the links between the biology, behaviour, and the potential malignant evolution of MGUS with the advantage of obtaining a well-measurable parameter. The use of the SPA Plus platform seems to be fast, effective, with high prognostic value and, last but not least, even with favourable economic aspects., Pika T., Lochman P., Klincová M., Maisnar V., Tichý M., Zapletalová J., Sandecká V., Ščudla V., Hájek R., and Literatura 30