Vlastní téma autor uvozuje obecnější charakteristikou těch politických uskupení, která po intervenci armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu otevřeně podporovala zájmy interventů. Zdůrazňuje, že šlo sice o skupiny nepočetné, avšak po nějakou dobu na podzim a v zimě 1968 poměrně vlivné, neboť nejenže poskytovaly okupantům různé informace, ale díky svému napojení na sovětské kruhy mohly působit jako prostředek nátlaku na postupně sílící směr politického „realismu“, ztělesněný Gustávem Husákem. Stručně charakterizuje nejhlučnější z těchto skupin (pražskou radikální levici, reprezentovanou Josefem Jodasem a Eduardem Famírou, ostravské stalinisty a olomoucké ortodoxní komunisty, sestávající převážně z pedagogů tamní univerzity), přibližuje jejich cíle, postupy a největší akce (říjnovou schůzi v libeňské Čechii a aktiv Lidových milicí na pražské Homoli, listopadové shromáždění Svazu československo-sovětského přátelství v pražské Lucerně a několik dalších). Poté autor přechází k popisu činnosti radikální levice v Hradci Králové a tamním kraji, která dosud nebyla v odborné literatuře zachycena. Šlo o tři či čtyři schůzky a besedy s vojáky okupačních armád, které vyvrcholily takovouto akcí uspořádanou komisí pro práci s předválečnými a zasloužilými členy strany při Okresním výboru KSČ v Hradci Králové dne 17. října 1968. Autor líčí na základě archivních materiálů její průběh, naplněný radikálními hesly a proklamacemi, následné odmítavé ohlasy komunistických i jiných organizací a alibistický přístup k této záležitosti v hradeckém okresním výboru KSČ. Nakonec rámcově sleduje nástup „normalizace“ v okresní a krajské organizaci KSČ v Hradci Králové a nejbližší osudy hlavních aktérů uvedené kauzy., The author introduces his article with a general description of the political groupings that openly supported interventionist interests after the Soviet occupation of Czechoslovakia in August 1968. He stresses that the groups were few in number, though after a while, in the autumn and winter of 1968, they were relatively influential. Not only did they provide the occupying forces with various information, but also, thanks to their links to Soviet circles they could act as intermediaries applying pressure on the gradually growing trend of political ‘realism’ embodied by Gustáv Husák. He provides a concise description of the most vocal of these groups (the Prague radical left, represented by Josef Jodas and Eduard Famíra, the Ostrava Stalinists and the Olomouc orthodox Communists, comprising mainly teachers at Olomouc University). He familiarizes us with their goals, approaches, and the biggest events (including the October meeting in Čechie, Libeň, and the meeting of the People’s Militias at Homole, Prague, and the November meeting of the Union of Czechoslovak-Soviet Friendship, at the Lucerna, Prague). The author then describes the activity of the radical left in Hradec Králové and the surrounding region, which had hitherto not been discussed in the scholarly literature. This activity entailed three or four meetings with soldiers of the armies of occupation, which culminated in the kind of event organized by a commission for work with pre-war Party members and Party members of merit at the District Committee of the Czechoslovak Communist Party in Hradec Králové on 17 October 1968. Using archive records, the author describes the meeting, its radical slogans and proclamations, and the subsequent negative response of Communist and other organizations and the buck-passing approach to the matter, which predominated in the Hradec Králové District Committee of the Party. The article ends with an outline of the beginning of ‘Normalization’ in the district and regional organizations of the Party in Hradec Králové and the lives of the main actors in the immediate aftermath of this story., and Materiál
This article analyses in detail a land register dating from the year 1733 (Sg. 1976) which was found recently in Rome, focusing on its contents and on the wider context of the contents. The manuscript brings furthermore a history of the convent in prose and in vers the translation of which consitutes a part of the article.
This article analyses in detail a land register dating from the year 1733 (Sg. 1976) which was found recently in Rome, focusing on its contents and on the wider context of the contents. The manuscript brings furthermore a history of the convent in prose and in vers the translation of which consitutes a part of the article.
This article analyses in detail a land register dating from the year 1733 (Sg. 1976) which was found recently in Rome, focusing on its contents and on the wider context of the contents. The manuscript brings furthermore a history of the convent in prose and in vers the translation of which consitutes a part of the article.
Autor si klade za cíl přiblížit okolnosti a popsat průběh vynuceného přesídlení obyvatel z těsné blízkosti západní hranice Československa v důsledku zesílení její „ochrany“ v době vrcholícího stalinismu a studené války. Hraniční pásmo bylo zřízeno v dubnu 1950 ve vzdálenosti dvou až šesti kilometrů od hraniční čáry, zakázané pásmo o rok později v dvoukilometrové vzdálenosti a bylo do něj zahrnuto sto dvacet šest obcí a osad. Z hraničního pásma se museli vystěhovat takzvaně státně nespolehliví občané a na ostatní se vztahovala různá bezpečnostní omezení, zakázané pásmo byli nuceni opustit všichni jeho obyvatelé. Celá akce se odehrávala v kompetenci bezpečnostních orgánů od listopadu 1951 do dubna 1952 a postihla celkem přes pět tisíc osob. Autor uvádí, že obyvatelům ani místní správě se často o věci nedostávalo informací, vyskytovaly se fámy a lidé reptali, projevy odporu však byly ojedinělé a akce z pohledu úřadů proběhla vcelku bez komplikací. V menším rozsahu nucené migrace z pohraničí pokračovaly i posléze v důsledku úprav hraničního a zakázaného pásma. V letech 1952 až 1960 zaniklo v zakázaném pásmu více než sto vesnic a ve vylidněných lokalitách pohraničí bylo provedeno přes pětačtyřicet tisíc demolic., The article aims to describe the forced resettlement of the inhabitants from the areas at the western frontier of Czechoslovakia in consequence of the aim of the State to increase the security of these areas at the height of Stalinism and the Cold War. The border zone was set up in April 1950, and ran in a width of between two and six kilometres from the demarcation line. A year later a ‘forbidden zone’ was drawn over it, which ran a consistent two kilometres in width from the frontier and included 126 villages. Whereas people branded ‘politically unreliable’ were forced to move out of the border zone, while others were subject to various security measures, everyone was forced to move out of the forbidden zone. More than 5,000 Anotace people were affected by the operation, which took place from November 1951 to April 1952, overseen by the state security forces. The author notes that often neither the public nor even the local authorities were sufficiently informed though rumours spread and people grumbled, few spoke out openly against it, and, from the point of view of the authorities, the operation took place largely without complications. On a smaller scale forced migration continued in consequence of the adjustments to the border zone and the forbidden zone. From 1952 to 1960 more than 100 villages were obliterated in the forbidden zone, and more than 45,000 buildings were demolished in the depopulated villages of the borderlands., and Materiály
Autoři analyzují vzájemně související, avšak – alespoň z pohledu české společnosti – ne vždy přímo na sobě závislé stránky kremačního hnutí ve 20. století: vzestup a důsledky prokremační propagandy, budování nových krematorií, rozšiřování popularity kremace jakožto způsobu pohřbívání ve společnosti a změny v obřadech, které jsou s kremací spojeny. Dlouhodobá nadvláda ideologie nad společenskými zájmy je v případě kremace jasně viditelná například na skutečnosti, že v první polovině 20. století kremační hnutí získalo výrazně více příznivců, než bylo lidí, kteří se pro tento způsob pohřbu skutečně rozhodli. Jednalo se přitom o způsob pohřbu, který byl později propagován a nakonec akceptován širokými vrstvami české společnosti v důsledku tlaku vyvíjeného komunistickým režimem. Po mnoho let navíc výstavba a výzdoba krematorií stejně jako obřady spojené s kremací odrážely ideologická východiska spíše než praktické potřeby společnosti, což autoři vysvětlují specifickým přístupem české společnosti k náboženství, ovlivněným řadou faktorů (mimo jiné, avšak nikoli výlučně, působením komunistického režimu). Následné odideologizování různých výše zmíněných jevů bylo poměrně pomalé a projevilo se pouze v omezené míře ke konci 20. století. Soudobá česká společnost vykazuje nejvyšší (či jedno z nejvyšších) procento pohřbů žehem v Evropě. Tato skutečnost souvisí se silně zakořeněným českým antiklerikalismem a zaběhnutým sledem pohřebních obřadů, jež s postupem času v komunistickém režimu pevně zakotvily jako součást společenského řádu. and In this article the authors analyse mutually related but, at least as regards Czech society, not always directly interdependent aspects of the cremation movement in the twentieth century: the growth in pro-cremation propaganda and its impact, the establishment of new crematoria, the spread of the popularity of cremation as a method of disposing of the dead throughout society and changes in the rituals associated with it. The long domination of ideology over social interests with regard to cremation is evident, for example, in the fact that in the first half of the twentieth century the cremation movement attracted substantially more followers than those who eventually chose this method of disposal for themselves, a method that was later encouraged and eventually accepted throughout Czech society as a result of pressure from the Communist régime. Furthermore, for many years, the construction and decoration of crematoria, as well as ceremonies connected with cremation, reflected ideological perspectives rather than practical social needs. The authors explain this in terms of Czech attitudes towards religion, which were influenced by a number of factors, not just the Communist regime. The subsequent de-ideologization of these various aspects was quite slow, not taking place till the late twentieth century, and then only to a limited extent. Contemporary Czech society has one of the highest cremation rates in Europe, a fact connected both with deep-rooted Czech anticlericalism and with the path dependence of funeral rituals that became firmly entrenched during the Communist era.
The Black Death plague constituted a major disruption of the ordinary pace of life of the society in early modern period. As such it attracted interest and drew attention. The Black Death menace caused panic and fear, and therefore various measures and actions which were supposed to prevent the outbreak of the plague or at least considerably limit its consequences were defined and carried out. Such practices were shaped by contemporary ideologies and mentalities and reflected everyday experience. The study of various means of dealing with the Black Death menace may be like looking in a mirror in which the curves of the quotidian lifestyle of the period are reflected. The present paper which analyses the last Black Death plague of 1713-1714 in the environment of a southBohemian town offers one such view. The mechanisms which the inhabitants of the regional capital Písek formulated and applied in the attempt to confront the iimpending Black Death menace, are specifically examined. The bearing of these mechanisms on contemporary devoutness is also problematized at the level of socalled semifolk discourse., Zdeněk Duda., and Obsahuje bibliografické odkazy