Historik Václav Chaloupecký (1882-1951) je dnes podle recenzentky do značné míry opomíjenou osobností - v českých zemích je přehlížen, protože zásadní roky své kariéry strávil na Slovensku, a na Slovensku je zase odmítán pro svůj "čechoslovakistický" výklad slovenských dějin. V historiografii je zapomenut, protože se jeho texty jeví z dnešního pohledu jako zastaralé. Jeho biografie z pera mladého historika Milana Ducháčka dle recenzentky nenaplňuje zcela své ambice. Chaloupeckého aktivity totiž nejsou dostatečně zasazeny do dobového kontextu, interpretace jeho díla překračuje meze popisnosti jen v několika pasážích a více než analýzou je chronologickou deskripcí, a kniha také vykazuje některá formální pochybení, komplikující četbu. Přesto však obsáhlá práce prozrazuje důkladnou znalost Chaloupeckého osobnosti a díla, profesionální erudici i literární talent autora., The historian Václav Chaloupecký (1882-1951) is, according to the reviewer, a largely forgotten figure today - in the country of his birth he is ignored because he spent the important years of his career in Slovakia, and in Slovakia he is dismissed for his "Czechoslovakist" interpretation of Slovak history. Historians have forgotten him because his work now seems outdated. According to the reviewer, his biographer, the historian Milan Ducháček, does not quite archieve his aims: He has failed to place Chaloupecký´s activities sufficiently into the context of his time; the interpretation and analysis of Chaloupecký´s work rarely go beyond mere description, and chronological description at that; moreover, the book suffers from problems of structure, making it unnecessarily difficult to read. None the less, this large work displays a thorough knowledge of Chaloupecký, the man and his works, and also the professional erudition and literary skill of its author., [autor recenze] Antonie Doležalová, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The contribution gives an overview of the experimental hydrological research in former Czechoslovakia in the 1980-ties. The development of hydrological experimental and representative basins is put into the context with UNESCO programs (IHD and IHP) and with the then-existing east-European co-operations, especially with project ''Methodological research in experimental and representative basins''. The contribution outlines the connection of this hydrological activity with project FRIEND in the 1990-ties. and Príspevok podáva prehľad československého hydrologického experimentálneho výskumu v osemdesiatych rokoch minulého storočia. Do kontextu stavia rozvoj hydrologických experimentálnych a reprezentatívnych povodí s programami UNECSO (MHD a MHP) a vtedajšími medzinárodnými spoluprácami, najmä s projektom Metodické výskumy v experimentálnych a reprezentatívnych povodiach. Naznačuje prepojenie tejto hydrologickej činnosti v rokoch deväťdesiatych s programom MHP UNESCO FRIEND.
On August 21, 1968, the Soviet and its Warsaw Pact allies invaded the Czechoslovak Republic, after negotiations failed, to prevent Alexander Dubcek´s Prague Spring reforms from continuing. The Soviets mustered thousands of troops from most Warsaw pact countries. The invasion was successful in stopping democratization reforms and strengthening the authority of the Communist Party of Czechoslovakia. and Jitka Vondrová.
Autor podle recenzenta v knize podniká hloubkovou sondu do myšlenkového světa skupiny intelektuálů v období první Československé republiky, kteří byli katolíky natolik, že zapomněli na to, že jsou také křesťany. V jedné skupině však přitom spojil až příliš různorodé osobnosti a z rozboru jejich názorů pak vyvozuje někdy zjednodušující či problematické generalizace, například o vztahu katolických intelektuálů k prvorepublikovému režimu a demokracii obecně. Za přínosný považuje recenzent důraz na politický rozměr katolického myšlení v dané době, rozsah zpracování některých díčích témat jako antisemitismu však podle něj není dostatečný., In this book, according to the reviewer, the author has conducted a deep probe into the thought world of a group of intellectuals in the first Czechoslovak Republic who were Roman Catholics to such an extent that they forgot that they were also Christians. The author, however, has put too many different figures into one group, and then, from an analysis of their views, has sometimes made simplistic or problematic generalizations, for example, about the Roman Catholic intellectuals’ attitude towards the régime of the First Republic in particular and democracy in general. The reviewer appreciates the emphasis on the political dimension of Roman Catholic thought in this period, but considers the scope of the treatment of some parts of the topic, such as antisemitism, to be insufficient., [autor recenze] Jiří Smlsal., and Obsahuje bibliografii
Hlavní osou knihy je podle recenzentky konflikt mezi tradičními zájmy a hodnotami světa filmu na jedné straně a politickou snahou o jeho reformu v systému státního socialismu na druhé straně v Československu v poválečném čtvrtstoletí, především pak v padesátých letech. Autor přitom nevychází jen z podřízenosti kinematografie vládnoucí elitě, ale spíše z její proměnlivé autonomie. Staví na neobyčejně bohaté pramenné základně a efektivně využívá různé teoretické koncepty. Díky tomu dokáže zprostředkovat živý a plastický obraz mikrosvětů v pražských filmových ateliérech Barrandov, jejich neformálních vztahů a procesu zrodu filmového díla. Jedná se o strhující četbu pro poučenější čtenáře, kteří hledají metodologicky inspirovaný, otevřený výklad s bohatými odkazy i sebereflexí., According to the reviewer, the book The Barandov Factory: The world of filmmakers and political power 1945-1970 revolves around a conflict between traditional interests and values of the world of filmmaking and political efforts ro reform it within the Czechoslovak state socialism system during the twenty-five years after the war, mainly in the 1950s. The author´s starting assumptions include not only the subordination of cinematography to the ruling elite, but also a variable degree of the film industry´s autonomy. He builds on an extremely rich source base and employs various theoretical concepts in an effective manner. Thanks to the above, he can provide a vivid and plastic picture of micro-worlds in the Barrandov film studios in Prague, their informal relations, as well as the birth of a movie. He wrote a captivating book for more knowledgeable readers looking for a methodologically inspired and open account with ample references and self-reflection., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech. Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání., a2_Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925–1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899–1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla. Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita., a3_V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů., b1_In this article, the author aims to provide an overview of the various approaches to research on everyday life in historiography and other social sciences. He then outlines his own attempt to conceptualize everyday life. In his introduction, he argues that historians and their colleagues in related fields who work with everyday life in their research usually do not define it as a theoretical concept or method, and start from a certain intuitive empathy. This leads to semantic confusion. Yet it is generally accepted that the history of everyday life stands in opposition to ‘big’ or political history. In works of popular history, if the discussion comes round to housing, food, or customs, everyday life is usually limited to a description of historical curiosities and anecdotes. The author finds a more systematic interest in everyday life developing amongst historians in the late nineteenth century in connection with its being defined in opposition to traditional, positivist history. A true interest in the lives of ordinary people did not arise till the 1960s and 1970s as part of the emancipation of social and cultural history and it tended to be motivated more by criticism of the establishment than by academic concerns. The history of everyday life then became accepted in the ‘new cultural history’, which characteristically employed an anthropological perspective and became established as a distinctive stream in historical research in the 1990s. In his survey, the author first examines ethnographic approaches and the history of private life, typical of which is a dual model that divides everyday life into ‘objective reality’ and subjective experience., b2_He then moves to a discussion of the German history of everyday life (Alltagsgeschichte), whose chief practitioner (despite all its variety), Alf Lüdtke (b. 1943), is probably, the author argues, the man most responsible for establishing everyday life as an area of historical research and he has defended its position against social historians, who have criticized it for allegedly being unscholarly. In this stream of thought, called ‘social interactionism’, the author includes Michel de Certeau (1925–1986), the French scholar who also formulated his conception of everyday life as an alternative to various forms of social determinism, and put the emphasis on the interpretative dimension of social reality in interaction between the subject and the outside world. The author then critically sets out to come to terms with the concept as used by German cultural historians, especially Martin Sabrow (b. 1954) and Thomas Lindenberger (b. 1955), which was developed into an analysis of a dimension of everyday life in the Nazi and Communist dictatorships in Germany, called the Sinnwelt (in Czech, myšlenkový svět). He also returns to current Czech debates about the possible applications of these approaches to the history of Communist Czechoslovakia. In his view, the conception of everyday reality in the phenomenological sociology of Alfred Schütz (1899–1959), an Austrian who developed the philosopher Edmund Husserl’s (1859–1938) idea of the natural or experienced world (Lebenswelt), is the best thought out and most promising. In the second part of his article, the author offers his own view of how to conceptualize everyday life for historical research. He endeavours to identify the main features of its structure, which, according to him, comprises corporeality (and the spatiality linked to it), cyclical and linear temporality, and social relations., b3_He then concludes by formulating his own working definition of everyday life: it is, he proposes, the immediately experienced world of a human being, limited by his or her physical being, bound to the flow of time, and woven into the web of social relations, which consists of meanings., Petr Sedlák., and Obsahuje bibliografii
Po vzniku Československa se ČAVU úporně snažila zbavit své pověsti konzervativní a silně prohabsburské instituce. K její zásadní reformě však nedošlo a do její struktury se nepromítl ani růst významu přírodních a technických věd. Přírodní a technické vědy tak zůstaly v rámci ČAVU omezeny na II. třídu, v níž vědy o živé přírodě reprezentovali na konci roku 1918 vedle Bohumila Němce především žáci Antonína Friče - František Bayer, Alois Mrázek, František Klapálek a Václav Vávra. Naopak botanik a mykolog Josef Velenovský 11. října 1918 z ČAVU vystoupil a další významný botanik Karel Domin byl zvolen dopisujícím členem až roku 1919. V období 1918-19 získali pro své výzkumy živé přírody podpory či stipendia další čeští vědci - vedle již zmíněného Karla Domina šlo například o Zd. Frankenbergera, hipologa Františka Bílka, botanika Františka Nábělku nebo zoologa Jana Zavřela. I když například bádání o českém jazyce nebo umělecká činnost byly podporovány výrazně vyššími sumami, můžeme konstatovat, že ani vědy o živé přírodě nebyly v rámci ČAVU na počátku Československa popelkou., After the creation of Czechoslovakia, CASA tried hard to lose its reputation as a conservative and strongly pro-Habsburg institution, but it did not undertake any fundamental reform and the importance of the growth in the natural and technical sciences was not reflected in its structure. Hence the natural and technical sciences remained confined to Class Two at CASA, in which the life sciences were represented at the end of 1918 by Bohumil Němec and in particular the pupils of Antonín Frič -- František Bayer, Alois Mrázek, František Klapálek and Václav Vávra. On the other hand botanist and mycologist Josef Velenovský stepped down from CASA on 11th October 1918 and another prominent botanist Karel Domin was only elected as a corresponding member in 1919. In 1918-1919 other life scientists received grants or other support for their research, e.g. as well as the aforementioned Karel Domin, Zdeněk Frankenberger, hippologist František Bílek, botanist František Nábělek and zoologist Jan Zavřel. Although research into the Czech language and artistic activities was supported by substantially larger sums of money, the life sciences cannot be said to have been cinderellas at CASA in the early days of Czechoslovakia., and Martin Franc.
Období okupace Československa znamenalo mohutný útlum české vědy vyvolaný především zavřením vysokých škol a nacistickou perzekucí mnohých badatelů. Česká akademie věd a umění fungovala přes celé období, i ona se však potýkala s vážnými problémy a ochromením činnosti. Klidu se nedočkala ani po skončení válečného konfliktu, kdy se prudce zvýšil tlak na její zásadní transformaci do podoby centralizované akademie věd. Nakonec představitelé nové komunistické moci ČAVU i další tradiční instituce české vědy zrušili a vybudovali především na přírodní a technické vědy orientovanou Československou akademii věd (ČSAV), která se hlásila jen k části tradic ČAVU a Královské české společnosti nauk., The occupation of Czechoslovakia resulted in the enormous suppression of Czech science, primarily due to the closure of Universities and the Nazi persecution of many researchers. The Czech Academy of Sciences and Arts operated throughout this period, but also came up against serious problems and paralysis of its activities. After the end of the war, pressure mounted sharply to transform it fundamentally into a centralized Academy of Sciences. Eventually the representatives of the new communist power closed down CASA and other traditional Czech research institutions and created a Czechoslovak Academy of Sciences, primarily focusing on natural and technical sciences, and espousing only some of the traditions of CASA and the Royal Bohemian Society of Sciences., and Martin Franc.