This paper provides an overview of findings from recent analyses of a part of the rare book collection possessed by the First Faculty of Medicine at Charles University that encompasses Johannes Marcus Marci of Cronland’s work. The collection of Marci’s texts as a whole had not been studied thus far. The rigorous research conducted revealed that ten publications bound in six volumes represent a full cross-section of Marci’s work. Moreover, this collection is remarkable because of its exceptional artistic value and fine typography. Marci’s texts were published by prestigious Prague printers - either individual ones or by institutional print shops (the Jesuit print shop or the Archbishop’s print shop). These printers were able to meet the need for complicated typesetting and to produce the demanded number of copper engravings to accompany the text with fine illustrations so the result would be worthy of the author’s status. The present study also gives a full bibliographical description of the “sammelband” bound together as a single volume with the other four titles (shelfmark K2508a). This collection of Marci’s major works (originally only four) had a fifth added after 1654. The handwritten notes in the margin showed renewed interest in this scholar that appeared in the Czech lands in the 18th and 19th centuries. The First Medical Faculty’s collection of Marci’s works is not complete and does not include all his medical treatises, but it does reflect the breadth of his oeuvre. The provenance research proved that three volumes were part of a carefully curated book collection built up by Friedel Pick, a professor at Charles University. These print artefacts significantly enrich the faculty’s collection of early printed books and deserve further inquiry., Markéta Ivánková., Obsahuje bibliografické odkazy, and Jan Pulkrábek [překladatel]
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010). Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost., Michal Kopeček., and Tři hlasy k jedné knize
The article contains a translation of two oral Mongolian legends of Khoshuuts from Karashahr in Xinjiang recorded in the Clear Script (todo bičig): A legend about the defeat of Jang-jalab Khan and the origin of the Russian people and How Dalai Lama, Panchen Lama, Taranatha, Songtsän Gampo and Sakya Pandita became friends. These legends show the Mongolian reception of history and human being in the flow of time. The popular religion has been transforming the Buddhist history as to express the basic Buddhist concept of actions and their results. The introductory part describes the history of Oirat Clear script., Ondřej Srba., and Obsahuje bibliografii
Tématem článku je činnost Einsatzgruppe H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Einsatzgruppe H (Operační skupina H) byla jedna ze speciálních jednotek podřízených berlínskému Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), která byla koncem srpna 1944 vyslána společně s dalšími německými složkami na území Slovenska po vypuknutí protifašistického povstání. Prvořadým úkolem tohoto nově vytvořeného útvaru bylo „dořešení židovské otázky“, tedy zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Kromě toho však Einsatzgruppe H zasahovala téměř do všech sfér fungování slovenského státu a stala se podle autorky až do konce války jedním z tamních rozhodujících aktérů. Velitel jednotky byl pověřen kompletním zpravodajstvím o dění na Slovensku, její příslušníci se účastnili vojenských akcí při potlačování povstání, dohlíželi na události v politické, hospodářské, sociální i kulturní oblasti a podnikali v případě potřeby příslušná opatření. Během svého nasazení se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zločinech spáchaných na slovenském území vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména židovskému. Jak autorka konstatuje, tyto zločiny však zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti, aniž by byli konfrontováni se svou činností na povstaleckém Slovensku. and Lenka Šindelářová.