První část stati má klasicky recenzní charakter. Autor oceňuje, že Knapík podává soustavný, komplexní a plastický obraz institucionálního rámce kultury v době, kdy se v zásadě vytvořil komunistický systém řízení kultury v Československu. Knapík toto období vhodně periodizuje, přináší řadu nových či upřesňujících informací a vystupuje s některými pozoruhodnými interpretacemi konkrétních událostí. Spory mezi konkurenčními centry v kulturní politice líčí bez zaujetí pro jednu či druhou stranu a větší váhu v nich přikládá mocenským motivům než ideovým. Jeho výklad kulturní politiky je střízlivý, věrohodný a zakládá se na důkladné znalosti pramenů. Ve druhé části statě pak Hrubý uvažuje nad vztahem společnosti a kultury (v širokém slova smyslu) v padesátých letech. Podle jeho názoru „socialistická“ kultura jako systém hodnot vyznávaných poúnorovým režimem neměla tehdy integrativní charakter, ale srážela se při přejímání ve společnosti s potlačovanými, avšak poměrně hluboko zakořeněnými prvky „prvorepublikové“ (demokratické) kutury. V postižení této recepce a rezistence vidí autor úkol pro historiky, sociology, filozofy a další společenskovědní odborníky. and In the first part of this review the reviewer praises Knapík for providing a systematic, comprehensive, and vivid picture of the institutional framework of culture in the years when the Communist system of controlling the arts in Czechoslovakia was established. Knapík provides a suitable periodization of this period, contributing a considerable amount of new or more precise information and also some remarkable interpretations of specific events. He describes without bias the conflicts among the centres competing to make policy on the arts for some party or other, and attributes more weight to motives of power rather than ideology. His interpretation of policy on the arts is balanced, credible, and draws on a thorough knowledge of the sources. In the second part of the article, the reviewer discusses the relationship between society and culture (in the broad sense of the word) in the 1950s. In his view “socialist” culture as a system of values professed by the regime that was established in Czechoslovakia after the takeover of February 1948 did not at the time have an integrative character, but, while being taken over, collided with suppressed but relatively deeply rooted elements of “First Republic” (democratic) culture still existing in society. The reviewer argues that it is the task of historians, sociologists, philosophers, and other social scientists to continue the discussion of this reception and resistance.
Camill (Kamil) Hoffmann (1878–1944) byl reprezentant česko-německo-židovské symbiózy, básník redaktor a diplomat. Po první světové válce založil provládní pražské noviny Prager Presse a poté od roku 1920 do roku 1939, kdy byl odvolán, zastával funkci tiskového přidělence na československém vyslanectví v Berlíně. Jeho deník, v němž zaznamenal nástup a mohutnění nacistického režimu, je pozoruhodným historickým pramenem. and Poet, editor, and diplomat, Camill (Kamil) Hoffmann (1878–1944) is an example of Czech-German-Jewish symbiosis. After the First World War he founded the Prager Presse, a pro-government German language newspaper, and later, from 1920 to 1939, was press attaché of the Czechoslovak embassy in Berlin, till he was recalled to Prague. The diary, first published as Politisches Tagebuch, 1932–1939 (Klagenfurt, 1995), describes the rise and growing power of the Nazi régime, and constitutes a remarkable primary source for historians.
Jacob Saphir, a Jerusalem Jew of Lithuanian origin, functioned as a shaliah de-rabanin, i.e. an ambassador entrusted with an important mission to collect funds for communities in Palestine between the Diaspora Jews. On the second of his two missions he journeyed to Egypt, Yemen, India, Singapure, Australia and New Zealand. He took detailed notes about local Jewish communities, their life conditions, religious customs and beliefs. Non-Jewish cultures were not neglected. After his return, he reworked his notes into a travelogue published in two volumes entitled Eben Saphir (Lyck 1866 and Mainz 1874). Up to the present moment there exists neither an in-depth study of Saphir’s book nor even a partial translation from the Hebrew original.
Dokumentární edice obsahuje protokol z výslechu slovenského komunistického funkcionáře Viliama Širokého v Ústředně státní bezpečnosti (politické policie) v Bratislavě v červnu 1941 a dva dodatky. Viliam Široký (1902–1971) působil za první republiky jako tajemník krajských a oblastních výborů Komunistické strany Československa na Slovensku, redigoval ústřední slovenský komunistický deník Pravda a byl činný v aparátu Komunistické internacionály. V roce 1935 se stal poslancem československého parlamentu, roku 1938 se stal předsedou krajinského vedení KSČ na Slovensku a po zákazu KSČ emigroval do Moskvy. V červnu 1941, krátce před vypuknutím války mezi Německem a Sovětským svazem, se vrátil na Slovensko, ale po krátkém pobytu v ilegalitě byl zatčen a zbytek války strávil ve vězení. Po osvobození se pak stal místopředsedou vlády (1945‒1953) a předsedou Komunistické strany Slovenska (1945‒1954), ministrem zahraničí (1950‒1953) a poté předsedou československé vlády (1953‒1963), zároveň byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ (1948‒1963). Podílel se na zavádění stalinského teroru a organizování politických procesů, kvůli čemuž byl v roce 1963 zbaven všech funkcí a v roce 1968 i členství v KSČ. Z publikovaného záznamu je patrné, že Široký po svém zatčení na Slovensku sdělil vyšetřujícím orgánům důležité informace o odbojovém hnutí a kontakty na jeho pracovníky, které poté vedly k jejich zatčení. Jak editoři uvádějí, po válce byla existence inkriminovaného protokolu utajována, začátkem padesátých let však neušel pozornosti vyšetřovatelů Státní bezpečnosti při přípravě politických procesů. V souvislosti s tím se také přestalo hovořit o původně zdůrazňovaných odbojových zásluhách Viliama Širokého., This set of documents contains the written record of an interrogation of the Slovak Communist official Viliam Široký (1902–1971) at State Security Headquarters (Ústredňa štátnej bezpečnosti – the political police of the Slovak State) in Bratislava in June 1941, and two additional documents. In the First Republic Široký worked as a secretary of the regional and district committees of the Czechoslovak Communist Party (CPCz) in Slovakia. He edited the main Slovak Communist daily, Pravda, and was active in the apparat of the Communist International. In 1935 he was elected a deputy to the Czechoslovak National Assembly, in 1938 he became the Chairman of the regional leadership of the Party in Slovakia, and, after the Party was banned, he moved to Moscow. In June 1941, shortly before Germany invaded the Soviet Union, he returned to Slovakia, but after a brief period underground he was arrested and spent the rest of the war in prison. After the Liberation he became Vice Premier of Czechoslovakia and Chairman of the Slovak Communist Party, and, later, in the 1950s, Premier and Minister of Foreign Affairs. He helped to bring in the Stalinist terror and to organize the show trials, for which, in 1963, he was stripped of all his offices. From the transcript published here it is evident that after his arrest in Slovakia Široký communicated to his interrogators important information about the resistance movement and gave them contacts to members of the resistance, which led to their arrest. As the editors of the document point out, after the war the existence of the incriminating transcript was kept secret, but in the early 1950s it did not slip the attention of the secret-police investigators when preparing the show trials. In this connection, people stopped talking about the formerly praised resistance activities of Viliam Široký., and Dokumenty