Cílem předloženého textu je kritické zhodnocení filosofických reflexí teorie chaosu, které byly předloženy především v textech Stephena Kellerta a Petera Smithe. Tento cíl je přitom potřebnou propedeutikou k vlastnímu zkoumání sémantického pojetí teorií (semantic view of theories) v kontextu teorie chaosu. Vlastní text je rozčleněn na tři části: (1) Transcendentální nemožnost, (2) Epistemologie chaosu a (3) Nová podoba idealizace. V první a druhé části autor nejprve zkoumá Kellertovo pojetí transcendentální nemožnosti určitých predikcí v teorii chaosu, následně se soustřeďuje na sadu vlastností modelů teorie chaosu (holismus, experimentalimus a diachronie) a konečně na povahu porozumění, kterého je v teorii chaosu dosahováno (kvalitativní předpovědi, odhalování geometrických mechanismů a nalézání řádu). Ve třetí části autor zkoumá otázku povahy idealizace, objevující se v souvislosti s fraktální geometrií a představující páteř teorie chaosu. Klíčovou otázkou přitom je, zda objekty s nekonečnou složitostí mohou být vhodnými modely fyzikální reality., The aim of this article is to critically appraise the philosophical reflexions of chaos theory which have been advanced in the texts of Stephen Kellert and Peter Smith. This aim constitutes, at the same time, a necessary propaedeutic to the actual investigation of the semantic view of theories in the context of chaos theory. The text itself is divided into three parts: (1) Transcendental impossibility, (2) Epistemological chaos, and (3) A new idealisation. In the first and second parts, the author begins by examining Kellert’s conception of the transcendental impossibility of certain predictions in chaos theory, subsequently he concentrates on the set of properties of the models of chaos theory (holism, experimentalism and diachrony), and finally on the character of the understanding which is arrived at by chaos theory (qualitative forecast, the uncovering of geometrical mechanisms and the discovery of order). In the third part, the author investigates the question of the character of the idealisation that reveals itself in the context of fractal geometry, constituting the backbone of chaos theory. The key question here is whether objects with infinite complexity can be appropriate models for physical reality., and Lukáš Zámečník.
[D.] 2, Odd. 1, Kosmologie se zvláštním zřetelem k moderním vědám přírodním, napsal Josef Pospíšil., KČSN, and Jeden exemplář obsahuje přívazek: Kosmologie se zvláštním zřetelem k moderním vědám přírodním, odd. 2
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Studie zkoumá možná východiska pozdněobrozenské filosofie zdravého českého rozumu. Poukazuje na podobnost mezi jejími cíli a cíli německé protischolastické a protikantovské (obecně protiidealistické) osvícenské filosofie konce 17. a 18. století. Všechny uvedené směry zdůrazňovaly potřebu pěstovat filosofii v národním jazyce široce srozumitelným způsobem a volaly po praktické užitečnosti filosofie a vyhýbání se samoúčelné metafyzice. Závěrem je nastolena otázka, zda lze za těmito podobnostmi nalézt i hlubší souvislost. Karel Havlíček a Vilém Gábler, nejvýznamnější představitelé filosofie zdravého českého rozumu, se k žádným německým idejím nehlásili. České pozdněosvícenské spory (myšleno zemsky) o ráz zdejší vědy, jak je odráží střet mezi stoupenci univerzitního profesora krásných věd Carla Heinricha Seibta a přírodovědce Ignaze von Borna o to, zda má česká věda směřovat ke krasodušství, nebo k přírodovědnému ovládnutí přírody, však přímo navazovaly na německé osvícenství. Obdobně lze v českém prostředí nalézt i ohlasy protikantovských výpadů v podobě parodování jeho kriticistního způsobu vyjadřování. Tyto příklady ukazují, že německá osvícenská témata a ideály byly v českých zemích rozebírány a prosazovány dlouho před vystoupením filosofů zdravého českého rozumu., The study examines possible sources of late-revival philosophy of Czech common sense. It points to the similarity between its aims and the aims of German anti-scholastic and anti-Kantian (generally anti-idealist) englightenment philosophy of the end of the 17th and 18th centuries. All these lines of thought emphasised the need to cultivate philosophy in the national language in a broadly intelligible way, and they called for the practical usefulness of philosophy and the eschewal of metaphysics as an end in itself. By way of conclusion the question is posed as to whether, in these circumstances, it is possible to find a deeper connection. Karel Havlíček and Vilém Gábler, the most important representatives of the philosophy of Czech common sense, did not express an affiliation with any German ideas. The Bohemian late-enlightenment controversies about the nature of local science, as it reflects the clash between advocates of the university professor of fine sciences, Carl Heinrich Seibt, and the natural scientist, Ignatius von Born, on the question of whether Bohemian science should be orientated towards fine sciences or to the mastership of nature by natural science, did however directly appeal to the German enlightenment. In a parallel way one finds, in the Czech context, anti-Kantian attacks taking the form of parodying his critical means of expression. These examples show that German enlightenment themes and ideals were studied and nurtured, in the Czech Lands, long before the appearance of the philosophers of Czech common sense., and Tomáš Hlobil.